Čís. 11749.Domáhal-li se žalobce žalobou, by mu žalovaný vydal vkladní spořitelní knížku, již mu svémocně odejmul, aneb zaplatil, nač knížka v době odejmutí zněla, jest tento eventuální návrh jen prohlášením podle § 410 c. ř. s. Proti takovému žalobnímu nároku nelze namítati započtením peněžitou pohledávku.(Rozh. ze dne 11. června 1932, Rv I 773/32.)Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na žalované, by mu vydala spořitelní vkladní knížku, již mu svémocně odejmula, aneb zaplatila částku, na niž knížka v době odejmutí zněla. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, nevzav zřetel na vzájemnou peněžitou pohledávku, namítanou žalovaným k započtení. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a uvedl v otázce, o niž tu jde, v důvodech: Ve sporu jde o vydání vkladní knížky neb o zaplacení částky, na niž knížka zní, a žalovaná sama uvádí, že vklad na knížku je již skoro vybrán. Tento eventuální návrh žalobní je prohlášením ve smyslu § 410 c. ř. s., že se žalovaná zaplacením částky vkladu může vyhnouti vydání věci. Předmětem sporu jest jen vydání vkladní knížky spořitelní, kterou žalovaná žalobci svémocně odejmula, jak nesporno, a žádáním případného zaplacení peněžité částky má býti žalované jen umožněno, by žalobce uspokojila. O obligaci alternativní podle § 906 obč. zák., při níž dlužník má volbu, který z předmětů má býti plněn, tu nejde, nýbrž o závazek s jediným předmětem plnění, ale s možností výkupu (alternativa facultas). Žalobce tedy nemá pohledávku, tato není předmětem sporu, byť i měl žalovaný možnost vykoupiti se zaplacením náhrady ze závazku k vrácení vkladní knížky spořitelní. Knížka zní na jméno žalobce a má povahu papíru majiteli svědčícího (§ 10 zákona ze dne 14. dubna 1920, čís. 302 sb. z. a n.), žalovaná jest ze svémocného odnětí knížky zavázána, o náhradní nárok peněžitý, jak uvedeno, nejde a proto závazek žalované k vrácení knížky není kompensovatelný a důsledkem toho žalovaná nemůže právem namítati vzájemnou peněžitou pohledávku k započtení na nestejnorodý nárok na vydání knížky (§§ 1438, 1440 obč. zák.) Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.Důvody:Žalovaná napadá rozsudek odvolacího soudu z dovolacího důvodu § 503 čís. 4 c. ř. s., avšak neprávem. Žalobce domáhal se žalobou, by mu žalovaná vydala vkladní knížku spořitelní, kterou mu svémocně odejmula, aneb zaplatila částku, na kterou knížka v době odejmutí zněla. Odvolací soud dovodil správně, že tento eventuální návrh žalobní je v pravdě jen prohlášením ve smyslu § 410 c. ř. s., že se žalovaná může vyhnouti vydáni spořitelní knížky zaplacením částky, odpovídající vkladu uloženému na knížku v době, kdy ji žalovaná žalobci odejmula. Že žalobní návrh měl tuto povahu, plyne i z prohlášení žalobce při ústním jednání dne 29. října 1931, že se domáhá vydání vkladní knížky a že proti tomuto nároku nelze namítati k započtení vzájemnou pohledávku. Podle toho nejde tedy o obligaci alternativní po rozumu § 906 obč. zák. a žalobce nemá proti žalované pohledávku 8 660 Kč 43 h, nýbrž žalovaná může se zaplacením této částky osvoboditi od závazku k vrácení vkladní knížky, kterýžto závazek je jediným předmětem sporu. Odvolací soud tudíž nepochybil vysloviv, že žalovaná nemůže s právním účinkem namítati vzájemnou peněžitou pohledávku k započtení na žalobní nárok na vydání spořitelní knížky, který není stejnorodý, a to tím méně, ano jde o věc svémocně odejmutou, která vůbec nemůže býti předmětem kompensace (§§ 1438 a 1440 obč. zák.).