— Čís. 11737 —
Čís. 11737.
Pozůstalému manželi přísluší nárok na nedostávající se slušnou výživu (§ 796 obč. zák.), pokud není kryt zákonným dědickým podílem; nestačí, že není kryt úroky z tohoto zákonného dědického podílu.
(Rozh. ze dne 9. června 1932, Rv II 459/31.) — Čís. 11737 —
701
Po zubním lékaři Dr. K-ovi zůstalo čisté pozůstalostní jmění 176000 Kč. Z toho připadly tři čtvrtiny jeho dceři Hertě z prvého manželství, a jedna čtvrtina (celkem 42465 Kč) jeho druhé manželce Heleně. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se Helena K-ová na pozůstalosti po Dr. K-ovi, zastoupené Hertou K-ovou, placení výživného 1800 Kč měsíčně. Procesní soud prvé stolice, uznav, že přiměřeným výživným žalobkyně jest měsíčních 1500 Kč, přisoudil žalobkyni po dobu, kdy nebyla zaměstnána, výživné měsíčních 1323 Kč (1500 Kč méně 177 Kč úroků z dědického podílu), za dobu pak, kdy byla zaměstnána 123 Kč pokud se týče 23 Kč (1500 Kč méně 177 Kč úroků méně 1200, pokud se týče 1300 Kč služného). Odvolací soud nevyhověl odvolání žalobkyně, vyhověl však odvolání žalované a zamítl žalobu, avšak pokud přesahovala 42465 Kč jen pro tentokráte. Důvody: Podle § 796 obč. zák. přísluší pozůstalému manželu nárok na nedostávající se mu slušnou výživu, pokud není uhrazena v tom, čeho se mu dostává z dědictví, ať již podle zákona nebo podle smlouvy nebo podle posledního pořízení. Pro rozhodnutí souzeného případu jest zcela nezávažné, jaké právní povahy jest tento nárok podle systematické úpravy platného práva, a nezávažné je i, pokud je snad odevzdáním pozůstalosti prakticky ohrožena jeho dobytnost, protože jsou tu žalobkyni po ruce právní prostředky, jež zákon dává i jiným věřitelům pozůstalosti. Z citovaného místa zákona plyne, že nárok na výživné nemůže činiti manžel, který si slušnou výživu může opatřiti z vlastních prostředků, a dále aniž ten, kterému se ze zůstavitelova majetku dostalo tolik, by v této příčině byl podle poměrů případu uspokojen. Podle názoru odvolacího soudu nemůže manžel požadovat! výživného na pozůstalosti, pokud k výživě stačí buď jeho vlastní prostředky nebo to, čeho se mu dostalo ze zůstavitelova majetku. Toto »pokud« jest vykládati i co do rozsahu nároku na doplnění, i časově, že totiž v první řadě musí k výživě použiti oněch pohotových prostředků a teprve po jejich vyčerpání smí se obrátiti na pozůstalost. O tom není ostatně sporu'v literatuře, že si pozůstalý manžel musí dáti tyto pohotové prostředky započítati, a ani žalobkyně je zcela nepomíjí, jenom že si odpočítává jen úroky ze svého zákonného dědického podílu, majíc za to, že jistina má jí zůstati nedotčena. S tímto jejím názorem nelze však souhlasili. Jde-li o slušnou výživu, nemůže býti měřítkem jen úrokový výnos z jistiny, nýbrž v případě potřeby jest sáhnouti i na jistinu, jakž je tomu konečně mnohdy i v rodinném životě, když mimořádné potřeby vyžadují mimořádných nákladů, jež nelze uhraditi z běžných příjmů. To ovšem platí i proti pozůstalosti (žalované) i proti žalobkyni, která není důsledná, přijímajíc pro sebe to, co nechce přiznali žalované. Lze souhlasili s názorem žalobkyně, že za určitých předpokladů může nárok pozůstalého manžela zasáhnout! celý pozůstalý majetek, ovšem nikoli na úkor pozůstalostních věřitelů, ale již tu jest ukázali k tomu, že k doplněni výživného přispěli má celé pozůstalé jmění, po případě jeho percipienti, k nimž ovšem v souzeném připadě náleží i žalobkyně. Jest zkoumali, kde jsou meze tohoto manželova nároku na jedné straně a povinnosti pozůstalých dědiců na straně druhé. Tyto meze nejsou v zákoně určeny číselně, nýbrž vyplývají z doslovu zákona, a to z § 796 obč. zák. právě tak jako z paragrafu — Čís. 11737 —
předcházejícího (§ 795), pojednávajícího o nárocích nepominutelných dědiců. Zákon v tomto případě mluví o nutné výživě (der notwendige Unterhalt), v onom o slušné výživě (der mangelnde anständige Unterhalt). Jest předností této úpravy, že se při ní zákon vyhnul strnulosti a kasuistice a ponechal úplně volné pole vymezení a posouzení těchto pojmů soudci podle konkrétních"poměrů případu. Podle nich může soud posouditi, co je v souzeném případě podle poměrů »nutnou« výživou a čeho je potřeba k výzvě »slušné«. Z této úpravy nelze dovoditi, že za všech okolností pojem »slušné« výživy musí býti širší, že dává více nároků a ukládá více povinností, než by tomu mohlo býti při výživě »nutné«, protože i stanovení toho, co je za daných poměrů pro nepominutelného dědice (na př. pro nedospělé dítě, nebo pro starého otce) nezbytné, závisí právě na oněch poměrech případu a nelze vyloučiti, že za daných poměrů nebude moci slušně žádati pozůstalý manžel doplněk výživného, třebas s ním konkuroval nepominutelný dědic se svým nárokem na výživu nezbytnou. Aby bylo lze posouditi, co lze uznati za »slušnou« výživu, jest ovšem přihlížeti k potřebám pozůstalého manžela, ale na druhé straně i k pohotovým prostředkům. Společenské postavení zůstavitele není zajisté bez významu, ale nemůže výlučně rozhodovali, neboť nebylo by slušné, by pozůstalý manžel za všech okolností a bez ohledu na ostatní osoby, které zůstaviteli rovněž byly blízké, chtěl trvati na onom způsobu života, jejž mu mohla zabezpečiti činnost zůstavitele při plné výdělečné schopnosti a činnosti, po jeho smrti, kdy hlavní zdroje příjmů přestaly. Proto se v teorii uznává, že pozůstalý manžel musí po případě ustoupiti na př. dětem zůstavitelovým uplatňujícím nárok třeba »jenom« v rozsahu § 795 obč. zák. Soud první stolice zcela správně uznal za slušné výživné, na které by si žalobkyně jako vdova slušně a spravedlivě mohla činiti nárok 1500 Kč měsíčně. Bere-li se však tento měsíční důchod za základ nároku žalobkyně, nezůstala podle toho, co shora bylo řečeno, žalobkyně bez prostředků, kterých podle zákona v první řadě musila použiti k úhradě svých životních potřeb v rámci tohoto důchodu, protože se jí dostalo z manželovy pozůstalosti 42465 Kč, které se zřetelem k jejím služebním požitkům dosud ještě těmito potřebami vyčerpány nejsou. Pokud jsou tedy částky žalobou požadované obsaženy v tomto dědickém podílu, jeví se býti žaloba vůbec neodůvodněnou a bylo ji zamítnouti, kdežto pokud tuto částku pro budoucnost přesahují, jest žaloba zatím předčasnou.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalobkyně.
Důvody:
Nárok žalobní byl odvolacím soudem zamítnut proto, že žalobkyni jako zákonné dědičce, jak jest nesporno, připadá jedna čtvrtina čisté pozůstalosti 42465 Kč a že tato částka, které žalobkyně především musila použiti k úhradě svých životních potřeb, v rámci přiznaného jí důchodu, nebyla dosud vyčerpána. Nárok žalobní byl omezen žalobkyni co do výše požadovaného výživného na částku uznanou oběma nižšími soudy za přiměřenou, i co do času jeho trvání, takže se objevuje nyní v žádosti o zaplacení určité částky, kterou dovolatelka požaduje podle § 796 obč. zák. z toho důvodu, že podle jejího názoru mohou jí na účet této částky jakožto »slušného zaopatření, jehož se jí nedostává« bytí započteny jen úroky z jejího dědického podílu, nikoliv celý zákonný dědický podíl. Dovolatelka se snaží tento svůj právní názor odůvodniti; avšak s jejími vývody nelze souhlasiti vzhledem k jasnému doslovu § 796 obč. zák., jak změněn byl I. dílčí novelou § 71. Dovolatelka neuvádí ani správně doslov onoho §, který v originále zní: »Ein Ehegatte hat zwar kein Recht auf einen Pflichtteil, es gebůhrt ihm aber, solange er nicht zur zweiten Ehe schreitet, der mangelnde anstándige Unterhált, soweit dieser nicht durch seinen gesetzlichen Erbteil oder eine für den Fall des Ueberlebens bedungene oder letzwillig zugewendete Versorgung gedeckt ist.« Zákon tímto ustanovením přiznává pozůstalému manželu (vdovci nebo vdově) nárok na scházející mu slušnou výživu pod dvěma podmínkami: pokud nevstoupí v nový sňatek a pokud scházející slušná výživa není kryta buď jeho zákonným dědickým podílem, nebo opatřením smluveným pro případ přežití nebo v poslední vůli poskytnutým. Zákon mluví tu výslovně o »zákonném podílu dědickém«, nikoli o výtěžku ze zákonného dědického podílu a neustanovuje tedy, že výživa přísluší pozůstalému manželu vedle zákonného dědického podílu a že se jen na úroky z podílu toho má přihlížeti. Správně dovozováno jest v dovolací odpovědi, že nelze vykládati ustanovení § 796 obč. zák. tak, jak to činí žalobkyně, která požaduje, by do slušné výživy byl včítán jen úrok z jejího dědického podílu. Již ze stanoviska lidského, sociálního a rozumového nelze souhlasiti s tím, by vdově zůstal její dědický podíl neztenčen a k účelům její výživy měl sloužiti dědický podíl dcery (dědičky nepominutelné), snad až do úplného jeho vyčerpání. Takové tvrdosti proti potomkům zůstavitelovým nezamýšlel se jistě zákon dopustiti a nelze proto přisvědčit! názoru dovolatelky požadující zákonný podíl dědický a vedle něho ještě slušnou výživu, která by se měla hraditi z dědického podílu pozůstalé dcery. Žalobkyně dostala z manželovy pozůstalosti čistý zákonný podíl Kč 42465.— a, činí-li »scházející slušná výživa«, jejíhož zaplacení se domáhá, 13395 Kč, zbyde jí ještě ze zákonného dědického podílu 29070 Kč. Správně tedy žalobní nárok ve smyslu § 796 obč. zák., i pokud jde o částku, na niž nyní jest omezen, odvolacím soudem byl zamítnut, neboť nárok ten zřejmě jest uhražen (kryt) zákonným dědickým podílem žalobkyně. Poněvadž nejde o nárok na výživu budoucí, co do času a rozsahu neurčitý, nýbrž o určitou peněžitou částku za dobu již uplynulou, netřeba se obírati vývody dovolání o uhrazovacírn kapitálu pro tento nárok a o případném pojištění budoucího nároku. Nároku žalobkyně tímto sporem podle omezené žalobní prosby požadovaného tu není podle § 796 obč. zák., poněvadž jest kryt zákonným dědickým podílem, jehož se žalobkyni z manželovy pozůstalosti dostalo (rozh. č. 962 sb. n. s. a rozhodnutí uveřejněné v Právníku 1917, str. 570).