Čís. 11676.

Námitka oprávnění k žalobě jest námitkou hmotněprávní; jest ji vznésti v prvé stolici.
Na tom, kdo se svémocně zmocnil peněz, může se ten, na jehož úkor se tak stalo, domáhati jich vrácení.
(Rozh. ze dne 19. května 1932, Rv II 331/31.)
S-ová, kupujíc od žalobkyně obchod, chtěla dáti žalobkyni závdavkem 1000 Kč, ale dříve, než odevzdala žalobkyni tisícikorunu, zmocnil se jí žalovaný a použil jí k účelu, s nímž žalobkyně nesouhlasila. Žalobě o zaplacení 1000 Kč procesní soud prvé stolice vyhověl, odvolací soud žalobu zamítl.
Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc odvolacímu soudu, by ji po případném dalším jednání znovu rozhodl.
Důvody:
Dovolací důvod rozporu se spisy podle § 503 čís. 3 c. ř. s. jest oprávněn, ne sice v otázce, zda běží o žalobu vindikační, či o žalobu na náhradu škody, nebo z bezdůvodného obohacení, neboť to není skutkovým předpokladem, nýbrž právním úsudkem; ale jest oprávněn proto, že odvolací soud založil své rozhodnutí na opožděné a tudíž nepřípustné námitce (§ 482, prvý odstavec, c. ř. s.), totiž na námitce nedostatku aktivní legitimace žalobkyně. Tuto námitku žalovaný v první stolici neučinil, nýbrž až při ústním jednání odvolacím a odvolací soud přes tuto překážku k ní přihlížel, ač se proti tomu žalobkyně ohradila (§ 483 prvý odstavec c. ř. s.). Námitka nedostatku aktivní legitimace, t. j. nedostatku oprávnění žalobcova domáhati se žalobního nároku pro sebe, jest obranou práva hmotného a musí býti učiněna a skutkovým přednesem podložena již v první'stolici. První soud, řídě se zásadou projednací, nemohl přihlížeti k námitce neučiněné, takže tato otázka nebyla vzata na přetřes a ani žalobkyně nemohla přednésti v řízení v první stolici obrany, které by snad v té příčině byla mohla uplatniti. Mylným jest také názor odvolacího soudu, že jde jen o právní posouzení věci, jímž soud vázán není. Odvolací soud založil tedy neprávem své rozhodnutí na zmíněné opožděné námitce, ke které podle procesních předpisů neměl přihlížeti, jakoby obsahem spisů nebyla. Dovolatelce je také přisvědčiti, že jest právně mylným (§ 503 čís. 4 c. ř. s.), názor odvolacího soudu, že jde o žalobu vlastnickou, která musila býti zamítnuta již proto, že tisícikoruna nepřešla ještě do vlastnictví žalobkynina. To z přednesu žalobkyně vyvoditi nelze. Žaloba musí obsahovati podle § 226 c. ř. s. stručné, ale úplné vylíčení skutkových okolností, z nichž jest žalobní nárok vyvozován (skutkový podklad žaloby); ze souhrnu těchto skutečností musí pak vyplynouti, o jaký právní poměr podle hmotného práva je nárok opřen (právní důvod žaloby). Posouditi tento právní důvod jest věcí soudu a žalobce nemusí právní předpis uváděti. V souzeném případě uvedla žalobkyně skutečnosti, z nichž svůj nárok vyvozuje, a uvedla také zvláště, že žalovaný svémocně vzal S-ové z ruky 1000 Kč, které byly závdavkem pro žalobkyni, které jí patřily, a na něž nemá žalovaný právního nároku. Z tohoto přednesu jde zřejmě na jevo, že je žalobní nárok opřen o bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně, protože má bez právního důvodu ve svém majetku něco, co podle tvrzení žalobkyně náleží po právu do jejího majetku (condictio sine causa specialis). Tím jest vysvětliti také slova »jest povinen vydati« v žalobním návrhu, z nichž odvolací soud svůj úsudek čerpal, neboť při kondikcích je žalovaný povinen vydati nebo vrátiti, co bez důvodu obdržel a čím se takto obohatil (§§ 1431, 1435, 1437 a 335 obč. zák.). Nezáleží na tom, že není tento případ v zákoně zvlášť upraven a že jej podle doslovu zákona nelze podřaditi ani pod předpis § 1431, ani pod předpis § 1435 obč. zák. Condictio sine causa má průchod všude, kde někdo byl na úkor jiného bez právního důvodu obohacen i když případ nespadá pod žádný ze čtyř upravených způsobí kondice (condictio indebiti, causa data causa non secuta, ob turpem causam, ex causa finita, sr. k tomu rozhodnutí čís. 10224 sb. n. s.). Podle tvrzení žalobkyně zmocnil se žalovaný peněz svémocné (§ 19 obč. zák.), tedy bez právního důvodu. Je-li tomu tak, nemůže svémoc vésti k tomu, že by žalovaný podržel, čeho se takto zmocnil, a že by ten, na jehož úkor se tak stalo, byl bez právní ochrany. Nutno tu použiti podle § 7 obč. zák. obdoby zákonných předpisů o bezdůvodném obohacení. Otázka aktivní legitimace žalobkyně jest v tomto případě — jak bylo již svrchu vyloženo — odbyta.

Citace:

Čís. 11676.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 633-634.