Čís. 11640.

Ručení za škodu provozem silostrojů (zákon ze dne 9. srpna 1908, čís. 162 ř. zák.).
Za »třetí osobu« ve smyslu § 2 zák. lze pokládati jen toho, kdo, neprovozuje automobilový provoz, zavinil škodnou událost buď sám nebo z části.
Ten, kdo zjednav si majitele silostroje k dopravě zboží, obstarává uložení zboží na vozidlo sám nebo svými lidmi, není »třetí osobou«, nýbrž patří k osobám, jichž prostřednictvím vlastník auta provádí automobilový provoz nebo jistou jeho část.
(Rozh. ze dne 4. května 1932, Rv II 53/31.)
Žalobce byl zasažen částí nábytku, dopravovaného na automobilu náležejícím prvému žalovanému a řízeném druhým žalovaným. Dopravovaný nábytek náležel jiné firmě. Žalobě o náhradu škody procesní soud prvé stolice vyhověl mimo jiné z těchto důvodů: Jako mylný a neudržitelný jest označiti názor strany žalované, že šofér za náklad a za případný úraz stavší se bezprostředně nákladem nezodpovídá, an mu náklad nebyl výslovně předán. Neboť, nehledíc k tomu, že svědek Josef N. potvrdil, že nebyl průvodčím naloženého nábytku, nýbrž, že jen použil příležitosti, by se svezl domů, představuje pro provoz naložené nákladní auto jednotku, za kterou je zodpovědný řidič auta, jehož povinností jest starati se o to, by se nestalo neštěstí tím, že náklad se snad jízdou uvolnil. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. Důvody:
Není neúplností řízení (§ 503 čís. 2 c ř. s.), že nebyli vyslechnuti svědci o tom, že byli zodpovědní za nábytek, že společně s Josefem N-em nábytek nakládali a že N. nepřisedl na auto jen jako host, nýbrž, že jel s nábytkem jako odborník. Těmito okolnostmi by nebylo dokázáno, že úraz zavinila třetí osoba. Za »osobu třetí« ve smyslu § 2 autom. zák. lze pokládati jen osobu, jež, neprovádějíc automobilový provoz, zavinila škodnou událost buď sama nebo z části, jak již bylo dolíčeno v rozhodnutí čís. 8564 sb. n. s., na něž se poukazuje. Není však třetí osobou osoba, která, zjednavši si majitele silostroje k dopravě zboží, obstarává uložení zboží na vozidlo sama nebo svými lidmi. Neboť automobilovým provozem nelze rozuměti jen jízdu samu, nýbrž i přípravy k jízdě a vše, co s ní souvisí, tedy prohlédnutí vozidla před jízdou, zda jest v řádném stavu, způsob uložení zboží, nepřetížení auta, dozor nad zbožím, zda za jízdy neohrožuje okolí vozidla a pod. Patří proto osoby, jimž svěřeno bylo uložení zboží na auto a dozor nad ním za jízdy k osobám, jichž prostřednictvím vlastník auta automobilový provoz nebo jistou jeho část provádí, a nezáleží na tom, zda patří k zaměstnancům vlastníka auta, či k zřízencům vlastníka dopravovaného zboží. Správným je proto názor prvého soudu, že naložené nákladní auto tvoří jednotku, za kterou je zodpověděn jeho řidič.

Citace:

Čís. 11640.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 560-561.