— Čís. 11715 —
663
Čís. 11715.
Byl-li úraz způsobený sílostrojem uznán za podnikový úraz, jest použiti jen ustanovení § 46 zák. o úraz. poj. děln., jež nebylo pozměněno ustanovením § 4 aut. zák. Procesní soud jest vázán rozhodnutím úrazové pojišťovny, že jde o podnikový úraz.
Vyměření bolestného na základě zjištěného skutkového podkladu jest věcí právního posouzení. Nárok podle § 1326 obč. zák. na náhradu za zohyzdění není zahrnut v nároku na bolestné, nýbrž jest nárokem na náhradu za škody hmotné hrozící poškozenému pro budoucnost snížením — čís. 11715 —
664
a stížením životních možností; jest na žalobci, by již před soudem prvé stolice jednak tvrdil, jednak nabídnutím průvodních prostředků se snažil dokázati, že měl již možnost získati existenci lepši než dosud měl.
(Rozh. ze dne 2. června 1932, Rv II 329/31.)
Žalobce jel z příkazu firmy W., u níž byl zaměstnán, služebně autem. Za jízdy narazilo druhé auto téže firmy, řízené M-em, na auto, v němž jel žalobce, při čemž byl žalobce těžce poraněn. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na firmě W. a na M-ovi náhrady škody, mimo jiné bolestného 50000 Kč. Procesní soud prvé stolice zamítl žalobu proti firmě W., vyhověl jí však proti M-ovi a přisoudil žalobci mimo jiné bolestné 35000 Kč. Odvolací soud nevyhověl odvolání žalobce, vyhověl však částečně odvolání žalovaného M-a a snížil výši bolestného na 25000 Kč. V oné otázce uvedl v důvodech: Žalobce napadá právní názor prvého soudu, že žalobci nepřísluší ve smyslu § 46 úraz. zákona dělnického proti podnikatelce firmě W. nárok podle automobilového zákona. Dovolává se § 7 zák. automobilového, podle něhož má poškozený právo dovolávati se zákona pro něho nejpříznivějšího. Ustanovení to se však sem nehodí, neboť praví, že se poškozený může i kromě zákona automobilového dovolávali i jiných zákonů, jež předpisují dalekosáhlejší ručení. Odvolatel se však nedovolává na takové zákony, nýbrž právě naopak žádá náhrady na základě automobilového zákona, nikoliv na základě jiného výhodnějšího zákona a nemůže z onoho ustanovení ve svůj prospěch nic těžiti. Je pravda, že osoba, v podniku nezaměstnaná, má proti majiteli podniku a vlastníku silostroje větší nároky než osoba v podniku zaměstnaná a proti úrazu pojištěná. Avšak ustanovení § 46 zák. úraz. nebylo pro podniky, v nichž se používá silostroje, zrušeno. Poskytuje podnikateli úlevu za to, že mu uložena břemena úrazového pojištění (§ 16, odst. 1 zák. o úraz. poj.). Jízdní silostroje jsou zařazeny do nebezpečnostních tříd VI, VII, VIII, X. min. nař. ze dne 6. července 1914 čís. 143 ř. zák., z čehož patrno, že pro podniky, v nichž se užívá silostrojů, platí právě tak zákon o úrazovém pojištění dělníků, jako pro jiné podniky zařazené do nebezpečnostních tříd. Odvolatel míní, že, kdyby byl chtěl zákon o silostrojích zachovati v platnosti ustanovení § 46 zák. o úraz. poj. děln., byl by to výslovně vyslovil, jak na příklad učinil v § 14 odst. (2) zák. o silostr. Než ani k tomu nelze přisvědčiti, neboť § 11 zák. o silostr. výslovně se úrazového zákona dovolává a ustanovení § 4 zák. o silostr. upravuje služební úrazy, nikoliv podnikové. Platí-li tedy i pro souzený případ ustanovení § 46 úraz. zák. a není-li ani tvrzena úmyslnost žalované společnosti, nemůže žalobce na ní nic požadovali a je proto jeho odvolání bezdůvodné.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalobce, mimo jiné z těchto
důvodů:
Žalobce napadá rozsudek, pokud jím byl rozsudek soudu prvé stolice ohledně žalované firmy W. potvrzen, pro nesprávné právní posouzení věci podle § 503 čís. 4 c. ř. s., ježto odvolací soud nedbal ustanovení §§ 7 a 8 zák. ze dne 9. srpna 1908, čís. 162 ř. zák., ač prý těmito ustanoveními zavedeno bylo dalekosáhlejší ručení, než bylo dosud podle ustanovení občanského zákona právem. Dovolatel však upadá sám do rozporu se spisy, poněvadž odvolací soud právě tuto otázku výslovně a obšírně řešil, přihlížeje ovšem k právnímu poměru těchto zákonných ustanovení k § 46 zák. o úrazovém pojištění dělnickém, dále k § 16 odst. (1) zák. o úrazovém pojištění, pak min. nařízení ze dne 6. července 1914 čís. 143 ř. z., jakož i k § 11 a odst. (2) § 14 zák. o silostrojích. Dovolatel poukazuje se ke správným důvodům napadeného rozsudku s tím, že, byl-li úraz způsobený jízdním silostrojem uznán za úraz podnikový, jakž se v souzeném případě pravoplatně a závazně stalo, jest použiti jen ustanovení § 46 zák. o úrazovém pojištění dělnickém, jež nebyla změněna § 4 zákona o silostrojích; tato zásada, jakož i vázanost soudu na rozhodnutí úrazové pojišťovny, že jde o úraz podnikový, došla zevrubného posouzeni v rozhodnutí nejvyššího soudu čís. 9780 sb. n. s., na něž se dovolatel rovněž poukazuje (Srovnej i rozh. 8568, 7102, 6884, 4627).
Jak již v rozhodnutích nejvyššího soudu čís. 3956 a 6497 sb. n. s. bylo vyloženo, jest vyměření bolestného na základě zjištěného skutkového podkladu věci právního posouzení a jest dovolací soud vázán jen skutkovým zjištěním, na jehož základě nižší soudy určily bolestné, přísluší mu však právo zkoumati, zda přisouzené bolestné jest přiměřené okolnostem takto zjištěným. Odvolací soud nepochybil, přejav skutková zjištění prvého soudu za svá, ale uznav podle volného uvážení na témže skutkovém podkladě podle § 273 c. ř. s. částku 25000 Kč na bolestném za přiměřenou.
Jak v rozhodnutích nejvyššího soudu čís. 3322 a 5775 vysvětleno, není nárok podle § 1326 obč. zák. na náhradu za zohyzdění zahrnut v nároku na bolestné, nýbrž jest nárokem na náhradu za škody hmotné hrozící poškozenému pro budoucnost snížením a stižením životních možností a bylo tudíž na žalobci, by již před soudem prvé stolice jednak tvrdil, jednak nabídnutím průvodních prostředků se snažil dokázali, že měl již možnost získati existenci lepší než dosud měl. K jeho tvrzení v tomto směru teprve v odvolacím sdělení, a to ještě neurčitému (býval by se jistě domohl dalších stupňů povyšování) a o důkaz neopřenému právem odvolací soud po rozumu § 482 c. ř. s. jako k nepřípustné novotě přihlíželi nemohl a nemůže dovolatel s názorem svým ani před soudem dovolacím docílili úspěchu.