— Čís. 11529 —
349
Čís. 11529.
Jde o poměr veřejnoprávní, zřídila-li obec v Čechách podle stavebního protokolu chodník před domem vlastníkovým na náklad stavebníkův. V takovém případě jest stavebník zproštěn povinnosti chodník udržovali a obci předali, ba není ani oprávněn udržovali chodník zřízený obcí.
(Rozh. ze dne 2. dubna 1932, R I 41/32.)
Žalující strana domáhala se na žalované straně náhrady škody z úrazu, který utrpěla dne 3. srpna 1929 na vadném chodníku před domem žalovaných v Ústí nad Labem, dovozujíc, že žalovaná strana za vadnost chodníku jest zodpovědná podle § 92 zákona ze dne 8. ledna 1889, čís. 5 zemského zákonníka pro Čechy (stavebního řádu pro Čechy), poněvadž chodník ten obci dosud podle ustanovení toho nepředala a proto měla povinnost jej v řádném stavu udržovati. Žalovaná hájila se tím, že neměla povinnosti chodník udržovati, nýbrž že povinnost tu měla obec, poněvadž chodník sama zřídila, ovšem na stavebníkův náklad, jak to sama při povolení ke stavbě domu podle stavebního protokolu ze dne 11. srpna 1894 předepsala. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by ji, vyčkaje pravomoci, znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a vrátil věc odvolacímu soudu, by znovu rozhodl o odvolání.
Důvody:
Odvolací soud míní, že žalovaná nebyla povinnosti, udržovati chodník, zproštěna, třebaže jej obec zřídila, poněvadž obce tím opatřila jen — Čís. 11529 —
věci stavebníka, který však tím nebyl zproštěn své zákonné povinnosti chodník až do odevzdáni udržovati a jej obci formálně předati, což se podle souhlasného přednesu stran dosud nestalo. V tom však posoudil věc právně mylně, jak strana žalovaná v rekursu právem vytýká. Názor odvolacího soudu byl by správný jen, kdyby poměr mezi žalovanou a obci, založený na stavebním protokolu, byl poměrem soukromoprávnim; toho však není; šlo o podmínky povolení ke stavbě, což jest věcí veřejnoprávní, k jejímuž obstarávání jest podle § 103 citovaného stavebního řádu povoláno obecní představenstvo, nyní rada. Opatření o zřízení chodníku obcí na stavebníkův náklad, jak jest obsaženo ve stavebním protokolu, jest tedy úkonem správním, nikoli soukromoprávním prohlášením. Úkonem tím příslušný veřejnoprávní orgán upraví! blíže způsob splnění veřejnoprávní povinnosti uložené stavebníku v § 92 stavebního řádu. Nevadí, že nedržel se při tom doslovu zákona, nýbrž se od něho odchýlil. Orgánové správní nejsou doslovem zákona vázáni; zákon jest pro ně hranicí, za kterou nesmí jíti; uvnitř této hranice však mají orgánové volnost učiniti opatření, jež podle svého volného uvážení v konkrétním případě považují za vhodná a účelná k dosažení zákonem stanoveného cíle. Ustanovení § 92 stavebního řádu, že stavebník jest povinen zříditi podél novostavby na straně veřejné ulice nebo náměstí svým nákladem' chodník a udržovati jej v dobrém stavu až do jeho předání obci, jejímž vlastnictvím se předáním stane, a že obec chodník řádně postavený do roka má převzíti, má za účel ulehčiti obci plnění povinnosti pečovati o veřejné komunikace, uložené jí v § 28 čís. 3 obec¬ ního zřízení pro Čechy. Účelu toho dosaženo býti může nejen doslovným zachováním předpisu § 92 stavebního řádu, nýbrž i tím, že obec sama provede zřízení chodníku a stavebník náklady toho zapraví. Zřizujíc takto chodník jedná obec opět jako podmět veřejnoprávní a plní své veřejnoprávní povinnosti. Zřízení chodníku takovýmto způsobem nevyžadujícím finančních nákladů se strany obce jest úkonem, obyčejné správy obecní, k níž povoláno jest podle § 51 obecního zřízení pro Čechy obecní představenstvo, nyní rada, týž orgán, který povolán jest k obstarávání obecních záležitostí. Byla-li úprava stavebníkovy povinnosti v § 92 stavebního řádu vytčená provedena způsobem žalovanou stranou tvrzeným, byl stavebník zproštěn povinnosti chodník vůbec zříditi a měl jen povinnost hraditi obci náklad, který, sama jej zřizujíc, vynaložila. Důsledkem toho stavebník byl zproštěn i povinnosti chodník udržovati a obci předati. Stavebník dokonce chodník obcí zřízený ani udržovati vůbec nebyl oprávněn; ježto, jak shora uvedeno, podle stavebního protokolu nebyl mezi stavebníkem a obcí založen poměr soukromoprávní, stavebník ani po právu se nemohl domáhati na obci, by mu chodník jí zřízený odevzdala, a neměl tedy ani možnost předání jeho obci provésti. Ustanovení § 92 stavebního řádu o předání chodníku nelze užiti na případ tvrzený stranou žalovanou a nutným předpokladem ustanovení toho jest okolnost, že chodník skutečně zřídil sám stavebník. Neměli-li tudíž žalovaní jako nástupci stavebníků ve vlastnictví domu povinnost udržovati chodník v řádném stavu — povinnost ta jest totiž Spojena s vlastnictvím domu — nemohli ji zanedbati a padl by důvod závazku k náhradě škody z jeho vadnosti. Soud prvé stolice zjistil, že roku 1896 a vůbec v době předválečné v Ústí nad Labem chodníky zřizovala obec na vlastní účet a objednávku; v tomto zjištění zřejmě jest obsaženo i zjištění, že se tak stalo i v souzeném případě, ač to soud procesní výslovně nezjistil. Zjištění to však žalující strana svým odvoláním napadla, soud odvolací se však důsledkem Svého právního názoru s odvoláním v tomto směru nezabýval a zjištění to nepřezkoumal. Proto bylo rozhodnouti, jak shora uvedeno.