Čís. 11308.
Ustanovení § 224 čís. 7 c. ř. s., nový doslov, c. ř. s. vztahuje se nejen na vlastní nároky mzdové, nýbrž i na nároky na náhradu škody, jež tkví ve služebním nebo námezdním poměru. Spadá sem najmě nárok zaměstnance proti zaměstnavateli na náhradu škody, opřený zejména i o předpis § 1157 obč. zák.
(Rozh. že dne 7. ledna 1932, Rv I 1921/30.)
Zaměstnankyně domáhala se na zaměstnavateli náhrady škody, již utrpěla úrazem při prácí žaviněným prý zaměstnavatelem. Procesní soud prvé stolice neuznal žalobní nárok důvodem po právu, odvolací soud hápadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud odmítl dovolání.
Důvody:
Jest především zkoumati, zda bylo dovolání podáno včas (§ 507 c. ř. s.). Žalobkyně opřela svůj nárok na náhradu škody o to, že ji žalovaný zjednal ku práci při mlácení za mzdu a že při výkonu této práce utrpěla úraz zaviněním žalovaného jako svého zaměstnavatele. Zavinění spatřuje v tom, že ji žalovaný ustanovil ku práci, o níž věděl, že žalobkyně není k ní způsobilá, že bylo při mlácení použito nebezpečného stroje a že žalobkyně,byla na příkaz žalovaného zaměstnána jako pracovní síla při takové práci, která jest podle § 7 zákona ze dne 7. července 1919, čís. 420 Sb. z. a n. u dětí pod čtrnáct let zakázána, takže pracovní smlouva mezí ni a žalovaným byla prý neplatná. Pro posouzení povahy tohoto sporu jest rozhodným tento žalobní přednes, z něhož plyne, že jde o spor, tkvící v námezdním poměru mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, z něhož právě žalobkyně odvozuje nárok na náhradu škody, opřený zejméíiá také o předpis § 1157 obč. zák., stanovící povinnost zaměstnavatelovy péče při služebních úkonech. Kdyby nebylo bývalo námezdního poměru mezi stranami, nebylo by došlo k tomuto sporu z uplatňovaného žalobkyní právního důvodu. Takovým sporům přiznává zákon právě pro jejich povahu, že jde o poměr mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, z důvodů sociálně politických výhodu urychleného řízení a prohlašuje v § 224 čís. 7 c. ř. s. v doslovu zákona ze dne 19. ledna 1928, čís. 23 sb. z. a n. všechny spory ze služebních, námezdních a učebních smluv mezí zaměstnavateli a zaměstnanci jakéhokoliv druhu za věci prázdninové, v nichž soudní prázdniny nemají vliv na počátek a uplynutí lhůt (§ 225 c. ř. s.). Jest proto i souzený spor považovati za věc prázdninovou. Ustanovení § 224 čís. 7 c. ř. s. se vztahuje nejen na vlastní nároky mzdové, nýbrž i na nároky na náhradu škody, jež tkví ve služebním anebo v námezdním poměru. (Srov. čís. 9335, 9390 a 10613 sb. n. s.). Napadený rozsudek byl doručen právnímu zástupci žalobkyně dne 25. července 1930, dovolání však bylo podáno na poštu teprve dne 11. září 1930, tedy dávno po uplynutí dovolací lhůty § 505 c. ř. s. Opožděné dovolání bylo proto odmítnouti podle § 507 prvý odstavec c. ř. s.