Čís. 11577.Trestnému činu podle § 82 d) živn. řádu se rovná i takové jednání zaměstnancovo, které jest trestným třebas jen objektivně, ale má zároveň v zápětí, že zaměstnavatel pro ně důvodně pozbude důvěry k jeho pachateli. Tak jest tomu, svolal-li zaměstnanec (člen závodní rady) přes zákaz zaměstnavatele a bez předchozího povoleni úřadu na dvůr továrny dělníky, promluvil k nim řeč a vyzval je, by hlasovali, kdo je proti vyhlášce správy závodů a pro vypracoval příslušné resoluce. (Rozh. ze dne 15. dubna 1932, Rv I 311/32.) Žalobce, byv propuštěn ze služeb žalované firmy, domáhal se na ní, by bylo uznáno právem, že propuštění žalobce jest neúčinné a že jeho pracovní poměr trvá na dále, a by mu byla vyplacena mzda za dobu od 21. září 1929 do 4. června 1930. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto důvodů: S hlediska dovolacího důvodu podle § 503 čís. 4 c. ř. s. dovozuje dovolatel, že propouštěcí důvod podle § 82 d) živn. ř. předpokládá, že skutek, jehož se zaměstnanec dopustil, jest trestný nejen po stránce objektivní, nýbrž i po stránce subjektivní, a že v souzeném případě nebylo žalobci subjektivní provinění dokázáno. K jeho právním vývodům jest uvésti toto: Jest nesporné, že žalobce byl členem závodního výboru v podniku žalované firmy. Mohl proto býti propuštěn bez výpovědi a bez souhlasu rozhodčí komise jen z důvodů, opravňujících zaměstnavatele k okamžitému propuštění živnostenského pomocníka podle § 82 živn. ř. (§ 22 odst. 2 zákona ze dne 12. srpna 1921 č. 330 sb. z. a n.). Jak bylo podrobně vyloženo již v rozhodnutí čís. 8210 sb. n. s., nejsou důvody propuštění v § 82 živn. ř. uvedeny výčetmo, nýbrž jen příkladmo. Propouštěcím důvodem podle § 82 živn. ř. je každý důvod, jenž se váhou a důležitostí rovná některému z důvodů tam výslovně uvedených anebo ještě je předčí. V § 82 d) živn. ř. jest jako propouštěcí důvod uvedeno spáchání trestného činu, který činí zaměstnance nehodným důvěry majitele živnosti. Zákon mluví jen o činu trestném (ať soudně nebo jen policejně), ale nevyžaduje, by zaměstnanec byl zaň také skutečně potrestán, a, ježto při tom klade zvláštní důraz na to, že se zaměstnanec stane svým činem nehodným zaměstnavatelovy důvěry, jest z toho usuzovati, že se trestnému činu podle § 82 d) živn. ř. rovná i takové zaměstnancovo jednání, které jest trestným třebas jen objektivně, ale má zároveň v zápětí, že zaměstnavatel pro ně důvodně pozbude důvěry k jeho pachateli. O žalobci bylo nižšími soudy zjištěno, že mu byl znám zákaz žalované firmy, že se na závodním dvoře a v obvodu závodu nesmějí konati schůze a shromáždění dělnictva, že však přes to dne 21. září 1929 dopoledne svolal k sobě dělníky žalované firmy, shromážděné na dvoře závodu, promluvil k nim řeč a vyzval je, by hlasovali, kdo je proti vyhlášce správy závodu o nemocenských prohlídkách a pro vypracování příslušné resoluce. Bylo také zjištěno, že se toto shromáždění na dvoře závodu konalo bez předchozího povolení úřadu. V tomto zjištěném jednání žalobcově jest objektivní skutková povaha přestupku podle §§ 3 a 19 zákona ze dne 15. listopadu 1867 čís. 135 ř. z., jehož se dopouští jako pořadatel shromáždění i ten, kdo je sice sám nesvolal, ale jinak je svou činností umožnil, najmě ten, kdo ve shromáždění řeči promlouvá a hlasovati dává (viz též rozhodnutí čís. 1467/24 sb. n. s. ve věcech trestních). V napadeném rozsudku bylo správně dovoděno, že žalobce svým zjištěným jednáním hrubě porušil kázeň v závodě, zneužil svého postavení jako člen závodního výboru a tak se stal nehodným důvěry své zaměstnavatelky. Jde-li tudíž o čin objektivně trestný, který zároveň učinil žalobce nehodným důvěry žalované firmy, byla žalovaná oprávněna, by žalobce podle § 82 živn. ř. bez souhlasu rozhodčí komise okamžitě propustila. Důsledkem toho byla žaloba právem zamítnuta jako neodůvodněná.