Čís. 11748.

Ten, kdo byl poškozen vyšetřovací vazbou, nemůže se obraceti na civilní soud žalobou o rozhodnutí o důvodu nároku vůbec a o výši pak, není-li tu předpokladů § 4 zákona ze dne 18. srpna 1918, čís. 318 ř. zák.
(Rozh. ze dne 11. června 1932, Rv I 796/31.) Žalobci domáhali se na československém státu náhrady za utrpěnou vyšetřovací vazbu. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Soud má trestními spisy a souhlasným seznáním stran za prokázáno, že usnesením ze dne 2. října 1929 vyslovila radní komora krajského soudu v P., že žalobcům nepřísluší nárok na odškodnění ve smyslu zákona ze dne 18. srpna 1918, čís. 318 ř. zák. a že stížnost žalobců proti tomuto usnesení byla rozhodnutím vrchního soudu v P. ze dne 25. října 1929 zamítnuta. Toto rozhodnutí jest právoplatné a jest podle § 3 zákona ze dne 18. srpna 1918, čís. 318 ř. zák. pro další řízení závazné. Podle § 4 cit. zákona lze se žalobou domáhati náhrady za majetko-právní újmu utrpěnou vazbou jen, když trestní soud (radní komora) přiznal nárok na náhradu za vazbu a stát, byv vyzván, by výši požadované škody dobrovolně uznal, ji zcela nebo z části odepřel nebo se o ní ministerstvo spravedlnosti do tří měsíců po vybídnutí k náhradě nevyjádřilo. Nebyl-li tudíž vyšetřovanci přiznán nárok na náhradu za újmu utrpěnou vazbou, jak jest tomu v souzeném případě, nemůže se žalobou proti státu domáhati náhrady. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Nesprávné právní posouzení spatřuje odvolání v tom, že soud prvé stolice žalobní nárok zamítl s poukazem na předpisy zákona ze dne 18. srpna 1918, čís. 318 ř. zák., ježto prý tyto předpisy platí jen, když soud vyřkl povinnost státu k náhradě, kdežto nastane prý normální řízení, zaujme-li soud stanovisko odmítavé, a lze se prý pak pořadem práva domáhati na státu náhrady škody podle všeobecných zásad občanského zákoníka. Názor tento je naprosto mylný, neboť civilně právního ručení státu za škodu způsobenou nezákonným postupem státních orgánů dosud všeobecně není, ježto prováděcí zákon k § 92 ústav. listiny dosud nebyl vydán a nároky na náhradu škody za vyšetřovací vazbu jsou upraveny zákonem ze dne 18. srpna 1918, čís. 318 ř. zák. pro všecky případy. O tom, přísluší-li takovýto nárok, rozhoduje se podle § 3 cit. zák. výlučně a konečně v trestním řízení, a, byl-li nárok na náhradu zamítnut, nelze jej již znovu uplatňovati pořadem civilního práva.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů i s předchozím řízením a odmítl žalobu.
Důvody:
Nárok na náhradu za utrpěnou vyšetřovací vazbu není nárokem práva soukromého, nýbrž nárokem z důvodu práva veřejného, vzešlým z výkonu státní moci soudcovské. O tom, zda nárok na náhradu za vyšetřovací vazbu přísluší, nerozhodují soudy civilní, nýbrž soud trestní (§ 3 zákona ze dne 18. srpna 1918, č. 318 ř. z.). Civilní soudy rozhodují jen výjimečně o výši náhrady, a to teprve, když trestní soud uznal nárok na náhradu, strana vybídla stát, aby dobrovolně uznal výši jí požadovanou, do tří měsíců po doručení usnesení nárok odůvodňujícího a ministr spravedlnosti buď do tří měsíců se o výši náhrady neprohlásil nebo ji odepřel zcela nebo z části (§ 4 a 5 cit. zák.). Tento případ nenastal a poškozený nemůže se obcházením předpisů § 3 zákona obraceti o rozhodnutí na civilní soud i co do důvodu nároku vůbec, aniž o výši, ano tu není předpokladu § 4 zákona. Proto není o žalobě, kterou se domáhá poškozený uznání svého nároku na náhradu za vyšetřovací vazbu, pořad práva přípustný. Přípustným byl by jen, kdyby trestní soud uznal nárok a nastaly by předpoklady § 4 cit. zák., toho však tu není.

Citace:

č. 11748. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 750-752.