Čís. 11574.

Obchodní pomocníci (zákon ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák.).
Jest ponecháno především dohodě stran, by stanovily dobu nastoupení dovolené (§ 17 zák.) se zřetelem na dobu přiměřenou provozovacím poměrům, a to včasně — to jest v přiměřeném čase před poskytnutím a nastoupením dovolené. Nedohodnou-li se strany o době nastoupení dovolené, jest stanoviti čas nastoupení dovolené soudem se zřetelem k zvláštním poměrům toho kterého případu tak, by sice především byly chráněny zájmy provozu podniku, ale by zároveň bylo dbáno i toho, že dovolená má poskytnouti zaměstnanci možnost, by se zotavil.
(Rozh. ze dne 15. dubna 1932, Rv I 353/31.)
Žalobce, sládek pivovaru, domáhal se na majiteli pivovaru, by byl žalovaný uznán povinným poskytnouti žalobci dovolenou v době od 1. května 1930 do 31. října 1930, při čemž žalovaný sám určí, kdy má Žalobce za této doby dovolenou nastoupiti. Procesní soud prvé stolice uznal rozsudkem ze dne 6. června 1930 podle žaloby. Odvolací soud žalobu zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Jádrem sporu jest právní otázka, zda žalobci přísluší piroti žalované zaměstnavatelce zákonný nárok, by mu stanovila nastoupení dovolené podle § 17 zákona ze dne 16. ledna 1910 čís. 20 ř. zák, právě jen v době od 1. května do konce října 1930. Dovolatel v podstatě správně dovozuje (opíraje se pří tom o výklady Mayera a Grünberga v komentáři k zákonu o obchodních pomocnících str. 215 a 216), že doba nastoupení dovolené v tom kterém služebním roce není v § 17 blíže stanovená a že zákon ponechává především dohodě stran, by stanovily nastoupení dovolené se zřetelem na dobu přiměřenou provozovacím poměrům, a to včasně — to jest v přiměřeném čase před poskytnutím a nastoupením dovolené. V § 17 zákona čís. 20/1910 ř. zák. se sice mluví jen o zřeteli k provozovacím poměrům a není tam výslovně řečeno nic o zájmu zaměstnancově, avšak, uváží-li se, že účelem dovolené jest zaměstnancovo zotavení a že si zákon přeje dohodu obou stran, neponechávaje libovůli zaměstnavatelově, by čas nastoupení dovolené stanovil jednostranně, jak sám chce, plyne z toho, že jest dobu nastoupení dovolené, nedohodnou-li se o ní strany samy, stanoviti soudem, se zřetelem k zvláštním poměrům toho kterého případu tak, by sice především byly chráněny zájmy provozu podniku, ale by zároveň bylo dbáno i toho, že dovolená má poskytnouti zaměstnanci možnost, by se zotavil, a že tudíž, pokud to provoz podniku dovoluje, dovolená nemá připadnouti do doby pro zotavení zaměstnancovo naprosto nepříznivé a nevhodné. Připomenouti jest, že zákon čís. 20/1910 ř. zák. nemá vůbec podobné ustanovení jako na příklad pozdější zákon ze dne 3. dubna 1925 čís. 67 sb. z. a n. (v § 12; »Dovolená udílí se zpravidla v období od 1. května do konce září«) a zákon ze dne 1. července 1921 čís. 262 sb. z. a n. (v § 10: »Dovolené buďtež pokud možno udíleny v době od 1. května do 31. října«). Souzený případ ovšem názorně ukazuje, že dovoláváni se soudcovského rozhodnutí o době nastoupení dovolené nemá praktický význam, neskončí-li se spor před uplynutím doby zaměstnancem požadované. Dovolatel sám přiznává, že zájmy podniku předcházejí zájmům zaměstnance na zotavení a že zaměstnanec musí, nejde-li na straně zaměstnavatelově o zřejmý šikanosní odpor proti udělení žádané dovolené, vyjíti v tom směru zaměstnavateli vstříc, ale tvrdí, že v souzeném případě lze opravdu mluviti na straně žalované o šikanování. Leč toto jeho tvrzení nemá oporu ve výsledcích jednání. Žalovaná prohlásila hned od počátku ochotu, poskytnouti žalobci dovolenou v období od 1. listopadu do konce dubna, kdy jí to umožňují provozní poměry jejího pivovaru, a odpírala stanovení dovolené v období žádaném žalobcem jen se zřetelem, na zájmy provozu svého podniku, tedy z důvodů zákonem uznávaných. Naproti tomu žalobce uplatňoval jako jediný důvod, proč potřebuje dovolené právě jen v období od začátku května do konce října, svou srdeční chorobu, kterou prý lze léčiti jen v době letní v lázních. Žalobce však neuvedl, v čem vlastně jeho srdeční choroba záleží, a nesložením zálohy sám zavinil, že nebyl proveden znalecký důkaz o tom, zda je skutečně churav a zda je jeho léčení v lázních v letní době nezbytné. Mimo to jest mu připomenouti, že je všeobecně známo, že srdeční choroby lze léčiti v kterékoli roční době, že léčení nemusí býti prováděno právě jen v lázních, že některé lázeňské ústavy jsou nemocným přístupny po celý rok a že ostatně, byl-li žalobce skutečně tak nemocen, že potřeboval nutně lázeňského léčení, měl na vůli, by si vyžádal zdravotní (nemocenskou) dovolenou (§ 8 zákona čís. 20/1910 ř. z.), kterou nelze ztotožňovati s pravidelnou každoroční dovolenou na zotavení, příslušející za podmínek v § 17 vytčených každému obchodnímu pomocníkovi, ať je zdráv anebo churav. Není proto oprávněnou dovolatelova výtka, že ho žalovaná šikanuje odpíráním dovolené v době jím požadované, a nelze ani důvodně míti za to, že dovolená v období od 1. listopadu do konce dubna by připadla do roční doby pro žalobcovo zotavení naprosto nepříznivé a proto pro něho nepřijatelné. Pak zbývá jen zájem provozu podniku, na němž má ovšem záležeti nejen jeho majiteli, nýbrž i jeho zaměstnancům, najmě, jde-li — jako v tomto případě — o vedoucí sílu. Žalovaná tvrdila, že provozní poměry jí umožňují dáti sládkovi dovolenou jen v období od 1. listopadu do konce dubna, a ze zjištěných okolnosti neplyne, že zájem provozu pivovaru nevyžadoval, by žalobce konal službu jako sládek v době od 1. května do 31. října 1930. Je-li tomu tak, nebyl žalobce oprávněn, by zaměstnavatelku soudně donucoval, by mu poskytla dovolenou právě jen v žádané jím době, která jest provozovacím poměrům podniku nepříznivější než ostatní doba roční. Soud však byl jeho žalobní žádostí podle § 405 c. ř. s. omezen, takže nemohl nastoupení dovolené určití db jiného ročního období, než bylo žalováno, a není-li žalobní nárok oprávněn tak, jak zní, nezbylo, než žalobu zamítnouti.

Citace:

č. 11574. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 462-464.