Čís. 11658.

V zákazu zcizení bez svolení Státního pozemkového úřadu podle § 22 zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n., v doslovu zákona ze dne 15. dubna 1929, čís. 311 sb. z. a n., není obsažen i zákaz zatížení.
(Rozh. ze dne 12. května 1932, R I 199/32.)
Soud prvé stolice povolil věřitelům vklad,zástavního práva na nemovitost dlužníkovu, při níž byl poznamenán zákaz zcizení podle čl. 1. odst. 4 zák. ze dne 15. dubna 1920, čís. 311 sb. z. a n. V rekursu uplatňoval Státní pozemkový úřad, že žádost věřitelů za vklad práva zástavního měla býti zamítnuta vzhledem na poznámku omezení práva zcizení podle čl. 1. odst. 4 zák. ze dne 15. dubna 1920 čís. 311 sb. z. a n. a závazky podle ustanovení čl. 1. lit. F a čl. II. zák. ze dne 1. dubna 1921 čís. 166 sb. z. a n. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil. Důvody: Názoru stěžovatele nelze přisvědčili. Zákaz zcizení ve smyslu citovaných zákonných ustanovení má jen význam pro zamýšlené zcizení mezi živými po dobu deseti let, a to jen podmínečně se svolením Státního pozemkového úřadu. Svolení vůbec není třeba, jde-li o zcizení mezi manžely nebo z rodičů na potomky. Z toho patrno, že nepodléhá obmezení volnost nakládání nabytými právy zatížením právy zástavními nebo jinými břemeny knihovními, pokud tím podmíněný zákaz zcizitelnosti, vázaný jen na svolení Státního pozemkového úřadu, není dotčen. Vždyť zákaz jest obmezen časově jen na dobu deseti let. Nelze dovozovati z doslovu dotyčných ustanovení zákonných, že jest volné nakládání s nabytými pozemky z dlouholetého pachtu také ještě v otázce zatížení knihovními břemeny nějak obmezeno. I kdyby vnucené nebo dobrovolné zřízení zástavního práva v některých případech mohlo tvořili po případě úkon k budoucímu soudnímu zcizení, nemůže to žádnému zavazení býti na překážku, poněvadž nucené nebo dobrovolné zcizení může býti provedeno po uplynutí desetileté lhůty, po případě i dříve, bude-li vykázáno svolení Státního pozemkového úřadu. Nebylo tudíž překážky, by soud žádané vklady knihovní nepovolil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. Důvody:
V § 22 zákona o zajištění půdy drobným pachtýřům ze dne 27. května 1919, čís, 318 sb. z. a n. v doslovu zákona ze dne 15. dubna 1920, čís. 311 sb. z. a n. je zakázáno zcizení vypožadovaných pozemků bez svolení Státního pozemkového úřadu, nikoli také jejich zatížení. Kdyby zákonodárce byl zamýšlel kromě zcizení zakázati i zatížení, byl by to zajisté, jakž učinil v jiných pozemkoreformních zákonech (§ 7 záborového, § 35 přídělového zákona), stanovil i v zákoně shora uvedeném. V zákazu zcizení není vždy obsažen zákaz zatížení, jinak by v zákonech, na příklad v § 364 c) obč. zák., v § 382 čís. 6 ex. ř. a v citovaném již § 7 záborového a §§ 35 a 37 přídělového zákona nebyl vedle zákazu zcizení uváděn, pokud se týče stanoven také ještě zákaz zatížení. Jak z motivů k zákonu čís. 311/1920 (tisk 2376) vyplývá, byl do § 22 zákona čís. 318/1919 pojat jako druhý odstavec zákaz zcizení, , by se čelilo prodejům půdy přidělené drobným pachtýřům, tedy nikoli jejímu případnému zavazení. Nelze proto zákazem zcizení podle § 22 zákona čís. 318/1919 a čís. 311/1920 pokládati za zakázáno i zatížení pozemků podle zákonů těch vypožadovaných a není proti zákonu pokud se týče proti zmíněnému § 22 uvedeného zákona (§ 46 odst. 2 nesp. říz.), že nižší soudy, rekursní soud napadeným usnesením, povolily na návrh vlastníka na jeho pozemky pod uvedený zákon spadající a zákazem zcizení podle § 22 zákona čís. 318/1919 a 311/1920 zatížené vklad zástavního práva pro pohledávky jeho věřitelů, ač souhlas Státního pozemkového úřadu nebyl vykázán. Zákaz zcizení nebrání jen dobrovolnému, nýbrž i vnucenému exekučnímu prodeji (rozhodnutí čís. 5891, 7148, 8116, 8485 sb. n. s.), zástavní právo zřízené za trvání zákazu zcizení nemůže tudíž vésti ke zcizení nemovitosti, leč že by Státní pozemkový úřad k němu svolil nebo zákaz časově omezený pominul a námitky proti vkladu zástavního práva, že prý se jím může mařiti účinek zákazu, pokud se týče jeho účel, nemají tudíž opodstatnění.

Citace:

Čís. 11658.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 596-597.