Čís. 11610.

Dohoda ve smíru, že budou nahrazeny útraty (část jejich), jak budou soudem upraveny, vztahuje se, není-li jiné vůle stran, nejen na útraty právního zastoupení, nýbrž i na svědečné a znalečné.
(Rozh. ze dne 28. dubna 1932, Rv I 625/31.)
Žalovaná firma přistoupila svého času ke sporu Anny H-ové proti nynějšímu žalobci o náhradu škody jako vedlejší intervenientka tehdejšího žalovaného. Smírem v onom sporu zavázal se nynější žalobce a žalovaná firma zaplatiti Anně H-ové útraty sporu, jak budou soudem určeny, každý jednou polovicí. Žalobce zaplatil svědečné a znalečné a domáhal se žalobou, o niž tu jde, na žalované náhrady poloviny zapraveného svědečného a znalečného. Žalovaná namítla v podstatě, že se smír v dřívějším sporu týkal jen náhrady útrat právního zastoupení, nikoliv náhrady svědečného a znalečného. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud uznal podle žaloby.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatelka nenapadá názor odvolacího soudu, že znalečné Dr. M-a a svědečné svědků Z-ové, Dr. H-a, Anny a Josefa H-ových jsou útratami sporu Anny H-ové, jež nabídla tyto důkazy, ale hájí názor, že útratami sporu podle dohody s finanční prokuraturou jest rozuměti jen útraty právního zastoupení, ježto je ve smíru uvedeno, že strany rozepře nahradí Anně H-ové útraty, jak budou soudem upraveny, a že se strany nynějšího sporu nezavázaly hraditi všecky procesní útraty, nýbrž jen ty, které soud uzná, tím. méně veškeré útraty sporu, t. j. i svědečné i znalečné. Dovolatelce nelze přisvědčiti. K útratám sporu nepatří jen útraty právního zastoupení, nýbrž i svědečné a znalečné, jež také soud upravuje a které strana jest povinna zaplatiti. Proto nelze dohodu o náhradě útrat omezovati jen na útraty právního zastoupení. Dovolatelka nemá pravdu, že smír jest vykládati úzce jen podle doslovu a podle jejího úmyslu. Rozhoduje nejen doslov, který ostatně nesvědčí názoru dovolatelky, nýbrž úmysl obou stran, nikoli jen úmysl jedné strany (dovolatelky) (§ 914 obč. zák.). Nerozhoduje tedy, co si žalovaná myslela, nýbrž co chtěl od ní žalobce a k čemu souhlasně přistoupila. Mínil-li žalobce všecky útraty a jasně to vyjádřil ve svých dopisech, nelze dohodu omezovati jen na útraty právního zastoupení. Ostatně bylo účelem dohody o útratách, aby je hradily strany stejnoměrně, a odporovalo by obyčeji poctivého styku (§ 914 obč. zák.), by žalovaná chtěla toto rozdělení útrat zvrátiti tím, že by chtěla nésti jen útraty právního zastoupení, ale nechtěla nésti útraty znalecké a svědecké, které tížily Annu H-ovou a jež zaplatil žalobce tak, by tyto útraty tížily žalobce samotného. Proto nesejde na tom, že ve smíru nebylo zvlášť výslovně pamatováno na tyto útraty, a netřeba se zabývati protichůdnými názory obou stran, která z nich nese následky toho, že výslovně nebylo pamatováno na ně ve smíru.

Citace:

č. 11610. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 513-514.