Čís. 11313.
Zástavní věřitel, jehož hypotekární pohledávka vázne na celé nemovitosti, patřící více spoluvlastníkům, může požadovati zaplacení celé své pohledávky z dražebního výtěžku za ideální díl nemovitosti, jenž byl zvlášť odděleně dražbou prodán. Lhostejno, zda spoluvlastníci nemovitosti byli odsouzeni k solidárnímu zaplacení oné pohledávky, čili nic.
(Rozh. ze dne 7. ledna 1932, R II 3901/31.) K rozvrhu nejvyššího podání za exekučně prodanou polovici nemovitosti, náleževší Bernardině Z-ové, přihlásil vymáhající věřitel dvě pohledávky, váznoucí na celé nemovitosti, i na vydražené polovině Bernardiny Z-ové, i na polovině Aloisa Z-a, jež nebyla ve dražbě, o niž tu jde. Soud prvé stolice přikázal vymáhajícímu věřiteli pohledávky jen z polovice, rekursní soud napadené usnesení potvrdil. Důvody: To, že pro stěžovatelovy pohledávky jsou soldiárně zavázáni i Alois Z. i Bernardina Z-ová, nepadá vůbec na váhu, neboť při rozvrhovém usnesení soud prvé stolice k této okolnosti podle § 216 a násl. ex. ř. vůbec nemohl přihlížeti, neboť pro něho závažná byla jen okolnost, zda stěžovatelovy pohledávky jsou zajištěny zástavním právem na celých nemovitostech, či zda jsou zajištěny simultánním právem zástavním, jak se domnívá stěžovatel, totiž zda je pro pohledávky vloženo zástavní právo zvlášť na každé ideelní polovici nemovitosti, Rekursní soud shledává ze spisů, zejména z knihovního výtahu, že stěžovatelovy pohledávky zajištěny jsou zástavním právem na celých prodaných nemovitostech a proto jest rozvrhové usnesení správné. Naprosto na tom nezáleží, že oba spoluvlastníci nemovitosti jsou zavázáni stěžovateli solidárně, neboť tento závazek jest závazkem ryze osobním, netýká se zástavy a knihovní zákon nezná solidárnost hypotéky, nýbrž zná jen tak zv. simultánní hypotéky. Z toho plyne, že podíl Bernardiny Z-ové jest zavázán pro pohledávky stěžovatelovy jen dílem, který na ně připadá v poměru k celé nemovitosti, tedy jen pro polovinu pohledávek stěžovatelových.
Nejvyšší soud přikázal vymáhajícímu věřiteli celé pohledávky.
Důvody:
Správnost názoru stěžovatele, že každý jednotlivý ideální podíl nemovitosti jest zavazen za celou, hypotekární pohledávku, vyplývá již z ustanovení § 457 obč. zák., podle něhož se vztahuje zástavní právo na všecky částky majetku zástavního dlužníka, tedy ke každému jeho ideálnímu dílu. Táž zásada vysvítá i z ustanovení § 238 ex. ř. a z § 222 ex. ř. o simultanních hypotékách. Důsledkem toho může zástavní věřitel, jehož hypotekární pohledávka vázne na celé nemovitosti, patřící více spoluvlastníkům, požadovati zaplacení celé své pohledávky též z dražebního výtěžku za ideální díl nemovitosti, jenž byl zvlášť odděleně dražbbu prodán, jakž tomu v souzeném případě. (Viz rozh. 4934 sb. n. s. a rozh. býv. nejv. soudu vídeňského ze dne 4. února 1903 úř. sb. čís, 653 a ze 16. května 1905 rep. nál. 186 úř. sb. čís. 801.) Při tom jest lhostejno, zda spoluvlastníci nemovitosti byli odsouzeni k zaplacení solidárnímu, čili nic, neboť zákon v té příčině nerozeznává. Nelze proto sdíleti právní názor rekursního soudu, že rekurentka má nárok na uspokojení jen poloviny přihlášených pohledávek, poněvadž váznou na celých nemovitostech, nikoli jen na vydražené jejich polovici. Účtovala-li tedy stěžovatelka k rozvrhu nejvyššího podání, docíleného za polovici nemovitosti, připsanou Bernardině Z-ové, celé pohledávky, měly jí bytí poměrně z těchto tří rozvrhovaných podstat přikázány celé účtované pohledávky s přísl., pokud nejvyšší podání dle knihovního pořadí na krytí těchto pohledávek stačilo.