Čís. 11743.

Zaúčtoval-li dlužník na splátku vyrovnací kvóty pohledávku, již si dal za tím účelem postoupiti, jež však, jak se dodatečně ukázalo, v čase postupu již nebyla po právu, jednal na vlastní nebezpečí. Bylo-li tím zaviněno zpoždění v placení vyrovnací kvóty (§ 57 vyr. řádu z roku 1914), nejde o omluvitelné nedopatření.
(Rozh. ze dne 10. června 1932, Rv I 994/31.)
Ve vyrovnacím řízení o jmění žalovaných zaúčtovali žalovaní na poslední splátku vyrovnací kvóty palmární pohledávku Dr. H-a za žalobcem, již si za tím účelem dali postoupiti, jež však v čase postupu již nebyla po právu. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na žalovaných zaplacení celé obživlé pohledávky po srážce zaplacené vyrovnací kvóty. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud z těchto důvodů: Podle stanoviska i praxe nejvyššího soudu (viz na př. plen. rozh. nejvyššího soudu čís. 7760 sb. n. s. a rozhodnutí čís. 8366 sb. n. s.) nenastává zmatečnost vyrovnání podle § 57 vyr. ř., nebylo-li placeno v čas pro omluvitelné nedopatřeni. Z podstaty věci plyne, že tato zásada může platiti jen, když placení se děje normálním způsobem vyrovnáváním jednotlivých kvót přímo mezi dlužníkem a věřitelem, a při tom dojde k méně závažným omluvitelným omylům ve vypočtení kvóty co do doby splatnosti a pod. V souzeném případě však zvolili žalovaní při placení dílu poslední kvóty v částce 300 Kč nesporně cestu mimořádnou, totiž tu, že si bez jakéhokoli právního důvodu a hospodářského účelu dali postoupiti domnělou palmární pohledávku JUDr. H-a za žalobcem, a to, jak Dr. H. jako svědek potvrdil, jen proto, by tak on sám došel zaplacení své domnělé palmární pohledávky proti žalobci, a tedy z pouhé ochoty a pak sami tuto jim postoupenou domnělou pohledávku proti žalobci k započtení použili. Při tom musili si býti žalovaní jako obchodníci vědomi toho, že nastupují na místo JUDr. H-a ohledně postoupené domnělé pohledávky (§ 1394 obč. zák.), a že žalobce může proti nim uplatniti své námitky proti pohledávce (§ 1396 obč. zák.), že tedy na ně přechází risiko z uvedeného převodu pohledávky postupem, a bylo v důsledku toho jejich povinností, by se sami o jsoucnosti pohledávky jim JUDr. H-em postoupené přesvědčili. Ani tak neučinili, nýbrž spolehli se na tvrzení JUDr. H-a, nesou sami z toho zodpovědnost proti žalobci, a nemohou se dovolávali omluvitelného omylu, tím méně, že podle svědecké výpovědi JUDr. H-a žalovaní tím, že žalobce hned na to, když byl o postupu zpraven, JUDr. H-oví sdělil telefonicky, že není nic dlužen, poněvadž pohledávka byla zaplacena, a také žalovaným telefonicky hrozil, že pro nezaplacení kvóty bude uplatňovali celou pohledávku, na nejsoucnost pohledávky jim JUDr. H-em postoupené, kterou pak za sporu sami přiznali, byli marně upozorněni. Na tomto stavu nemohla pak nic změnili skutečnost, že žalovaní dne 18. června 1929 doplatili kvótu, ano se tak stalo po splatnosti kvóty, která nastala koncem března 1929, až po 2 a 1/2 měsících a nikoliv za několik dní, jak tvrdí odvolání.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání, opřené jen o dovolací důvod § 503 čís. 4 c. ř. s., není důvodné. Žalovaní zaúčtovali na poslední vyrovnací kvótu v částce 300 Kč 05 h palmární pohledávku Dr. H-a za žalobcem, již si za tím účelem dali postoupiti, jež však, jak se dodatečně ukázalo, v čase postupu již nebyla po právu. Žalovaní, volíce o své újmě tento způsob placení, jednali na vlastní nebezpečí, a jest proto plně souhlasiti s odvolacím soudem, že bylo jejich povinností, by se dříve, než postoupenou pohledávku zaúčtovali na vyrovnací kvótu, přesvědčili o její pravosti, a to nejen u postupitele, nýbrž i u postoupeného dlužníka. Neučinili-li tak a nebyla-li v důsledku toho vyrovnací kvóta zaplacena plně a včas, jde to na jejich vrub. Nejde o nedopatření, které v obyčejném poctivém obchodním styku zůstává pravidelně nepovšimnuto, ano zpožděné placení bylo zaviněno tím, že žalovaní volili způsob placení mimořádný a do jisté míry nejistý.

Citace:

č. 11743. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 744-746.