Čís. 11357.
Odvolací soud, maje pochybnosti o správnosti zjištění prvého soudu, musí provésti přezkoumání tohoto zjištění zpravidla na rovnocenném podkladě, z něhož usuzoval soud prvé stolice.
(Rozh. ze dne 25. ledna 1932, Rv I 2059/30.) Žalobu o zaplacení peněžité pohledávky procesní soud prvé stolice zamítl, odvolací soud uznal podle žaloby.
Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc odvolacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Důvod § 503 čís. 2 c. ř. s. jest opodstatněn. Soud prvé stolice založil své přesvědčení o skutkovém stavu na výpovědi žalovaného, které uvěřil proto, že podepřena jest výpověďmi svědků Jana M-a a Čeňka a Kateřiny R-ových, a neuvěřil výpovědi svědka Františka W-a, která výpovědi žalovaného odporovala. Soud odvolací opakoval jen výslech svědků Čeňka R-a a Františka W-a a výslech stran a uvěřil výpovědi žalobcově ve spojitosti s výpovědí svědka Františka W-a, má výpovědi svědků Čeňka R-a, Kateřiny R-ové a Jana M-a, které soud procesní slyšel bezprostředněj za nevěrohodné, aniž tyto dva svědky slyšel a dospěl tak k odchylnému skutkovému zjištění, než jaké učinila stolice prvá a tím i k jinému rozhodnutí sporou. Soud odvolací pochybil v tom, že zhodnotil odchylně výpovědi svědků Kateřiny R-ové a Jana M-a, aniž je sám bezprostředně slyšel, ba aniž důkaz jimi vůbec opakoval. Soud odvolací jest ovšem oprávněn samostatně hodnotiti důkazy (§ 488 a 498 c. ř. s.) podle volného svého uvážení, má však při tom pečlivě přihlédnouti k výsledkům dokazování a má zjištění své náležitě odůvodniti (§ 488 a 272 c. ř. s.). Z tohoto důvodu jest nutným příkazem náležitého řízení, ostatně i samozřejmým důsledkem zásady bezprostřednosti, v níž volná úvaha kotví, by odvolací soud, shledá-li pochybnosti o správnosti zjištění prvého soudu, přezkoumání tohoto zjištění provedl z pravidla na rovnocenném podkladě, totiž v podstatě na základě týchž důkazů nebo důkazů stejné jakosti a váhy, jak usuzoval soud prvé stolice. Zásada bezprostřednosti má pro odvolací řízení týž význam a tytéž následky, jako ve stolici první. Jen že v odvolacím řízení ještě jiná stránka bezprostřednosti jest závažná; zásada tato jest totiž důležitá nejen pro zjišťování skutkového základu rozsudku, nýbrž i pro odchýlení se od skutkového zjištění prvého soudu (viz Klein Vorlesungen str. 45). Tomuto hledisku nebylo v souzeném případě odvolacím soudem vyhověno. Pro pečlivé hodnocení výpovědi svědků Kateřiny R-ové a Jana M-a postrádá osobního dojmu, pro správné hodnocení důkazu nejvýš důležitého. Zdroj, ze kterého odvolací soud čerpal, není rovnocenný zdroji, kterého použil soud procesní a postup odvolacího soudu příčí se zásadě bezprostřednosti, vyslovené v § 412 c. ř. s. (čís. 7337 sb. n. s.). Při vnitřní spojitosti výpovědí svědků Františka W-a, Čeňka R-a, Kateřiny R-ové a Jana M-a s výpověďmi stran, nestačilo opakovati jen výslech stran, nýbrž ke spolehlivému ocenění i tohoto důkazu bylo třeba přihlédnouti i k řečeným výpověděm svědeckým a všecky a nikoliv jen část jich posouditi podle bezprostředního dojmu. Výpověď svědka Jana M-a sice nemá přímého významu pro otázku jsoucnosti žalobního nároku, avšak může býti důležitá pro posouzení věrohodnosti rozhodné výpovědi hlavního svědka Františka W-a. Naproti tomu není neúplnosti řízení v tom, že odvolací soud neopakoval důkaz svědky Ludvíkem H-em a Vavřincem K-em, ježto na těchto průvodních prostředcích ani soud odvolací a ani soud procesní své zjištění nezaložil. Již uvedená vada § 503 čís. 2 c. ř. s. postačuje ke zrušení rozsudku, neboť bez řádného zjištění skutkového nelze spor přezkoumali ani po právní stránce a proto nebylo třeba zabývali se dalšími důvody dovolacími.