— Čís. 11538—367Čís. 11538.Syndikátní nárok (zákon ze dne 12. července 1872, čís. 112 ř. zák.).Bylo věcí otce (poručníka, opatrovníka), by se staral o to, by úpisy válečných půjček dětí nepropadly úplnému znehodnocení, a nelze se domáhati syndikátní žalobou náhrady pro to, že opatrovnický soudí neupozornil otce na ony jeho povinnosti.(Rozh. ze dne 4. dubna 1932, Co I 2/31.)Žalobou podle syndikátního zákona domáhali se nezletilci na československém eráru náhrady škody, ježto opatrovnický soud opomenul učiniti opatření k upisování IV. státní půjčky československé. Procesní soud prvé stolice (vrchní soud v Praze) žalobu zamítl. Důvody: V souzeném případě domáhají se žalobci náhrady škody po rozumu § 1 zákona ze dne 12. července 1872, čís. 112 ř. zák. a náleží jim tedy, by dokázali, že soudcovský úředník ve vykonávání svého úřadu přestoupením úřední povinnosti porušil právo, a tím. jim způsobil škodu. Žalobci v žalobě neuvádějí přímo, jakou úřední povinnost opatrovnický soudce přestoupil, tvrdíce jen všeobecně, že soud opatrovnický opomenul učinili opatření k účelu upisování IV. státní půjčky československé, Výtka tato jest zřejmě neoprávněná, jelikož válečná půjčka nebyla v uschování opatrovnického' soudu, nýbrž u spořitelny v T., o Čemž dle pozůstalostních spisů otec nezletilců věděl, a bylo jeho věcí jako správce jmění nezletilých, by uvážil, zda jsou tu prostředky k upsání IV. státní půjčky československé po rozumu § 3 zákona ze dne 24. června 1920, čís. 417 sb. z. a n., po případě, zda jsou tu podmínky pro získání odškodňovacích dluhopisů podle zákona ze dne 30. září 1924, čís. 216 sb. z, a n. Poručníku a opatrovníku náleží podle §§ 235 a 282 obč. zák. starati se o vhodné uložení svěřencova jmění a opatřili si k tomu po případě souhlas opatrovnického soudu. Z ustanovení § 235 obč. zák. vyplývá, že poručník (opatrovník) při správě majetku musí míti iniciativu, a nelze konstruovati povinnost opatrovnického soudu, by do budoucnosti dával specielní pokyny, kdy a jak má s tou kterou částí jmění opatrovancova býti naloženo. Ani z toho, že pozůstalostní soud dal spořitelně v T. zákaz, že nesmí s válečnou půjčkou nakládati beze svolení soudu, nelze odvozovati povinnost k iniciativě se strany opatrovnického soudu. neboť opatření to mělo jen za účel, zajistiti bezpečné uschování zmíněných cenných papírů, ale nebylo tím nijak obmezeno právo otcovského opatrovníka navrhovati výhodnou výměnu dotyčných cenných papírů za tak zvané odškodňovací dluhopisy. Právě s ohledem k tomu, že válečné půjčky nebyly v soudním uschování, neměl opatrovnický soud ani příležitost, zjišťovati existenci dluhopisů válečných půjček rakouských a dávati opatrovníku poučení o možnosti výměny válečných půjček za odškodňovací dluhopisy. Ani ze zákona ze dne 30. září 1924, čís. 216 sb. z. a n., ani z prováděcího vládního nařízení ze dne 13. prosince 1924, čís. 276 sb. z. a n., ani z >výnosů ministerstva spravedlnosti ve věci té vydaných ze dne 16. dubna 1925, čís. 19273 a ze dne 25. dubna 1925, čís. 20658 nelze odvoditi zvláštní předpis o povinnosti soudu poručenského (opatrovnického), by upozorňoval otce neb opatrovníka na možnost výměny válečných půjček podle řádně vyhlášeného zákona. Jak z opatrovnických spisů zřejmo, nepodal otec v předepsané lhůtě do 30. června 1925 přihlášku nároku na výměnu válečných půjček za odškodňovací dluhopisy, a neučinil ani u opatrovnického soudu návrh v tom směru, a teprve v roce 1928 začal se starati o válečné půjčky, když lhůta k podání přihlášek dávno prošla. Zanedbal tedy sám pozornost pečlivého pater familias, jak ji má na zřeteli § 228 obč. zák. a neučinil hlášení ani opatrovnickému soudu. Opatrovník mohl by právě jen tehdy vytýkati opatrovnickému soudu zanedbání péče o jmění sirotků, kdyby byl opatrovnický soud neučinil opatření o jeho návrzích, učiněných v čas, a kdyby následkem opožděného vyřízení došlo ke zmeškání lhůty k přihláškám a ke složení dluhopisů válečných půjček po rozumu čl. I. a II. vládního nařízení ze dne 13. prosince 1924, čís. 276 sb. z. a n., není tedy ani podle přednesu žalobců přestoupení úřední povinnosti na straně soudu opatrovnického, a není porušeno právo žalobců překročením úřední povinnosti opatrovnického soudu. Schází tedy k uplatňování nároku syndikátního hlavní jeho podmínka.Nejvyšší soud nevyhověl odvolání.Důvody:Žalující strana má za to, že první soud neposoudil věc po právní stránce správně, než nemá pravdu. Podle § 222 obč. zák. jest jmění sirotků svěřeno péči poručenského, pokud se týče jmění opatrovanců podle § 282 obč. zák. opatrovnického soudu. Přímá péče náleží soudu podle §§ 222—227 obč. zák. při zjištění a zabezpečení jmění sirotků a opatrovanců. Jakmile však jest zřízen poručník, pokud se týče opatrovník, má tento spravovati jmění sirotků s pozorností poctivého a pilného otce rodiny a jest práv z každého opomenutí v tom směru (§§ 228 a 282 obč. zák.). Povinnost poručenského, pokud se týče opatrovnického soudu pečovati o jmění nezletilců jest druhořadá; na prvém místě stíhá povinnost ta poručníka, pokud se týče opatrovníka (§§ 264 a 265 obč. zák.); soudu přísluší jen povinnost, by ho kontroloval a jeho mimořádná opatření schvaloval (§ 233 obč. zák.). Iniciativa ve správě náleží poručníku a opatrovníku. V souženém případě nejde však o děti, které jsou pod močí poručníka nebo opatrovníka, nýbrž o děti, jež jsou dosud v moci otcovské, a tu ustanovuje § 149 obč. zák., že otci přináleží správa jejich jmění. Jeho postavení se rovná postavení opatrovníka (§ 175 obč. zák.), musí jmění dětem napadlé oznámí ti soudu, o něm klásti soudu účty (§ 150) a vyžadovati si svolení soudu ke všem důležitějším opatřením se jměním tím (§ 233 obč. zák.). Nicméně jest postavení otce proti soudu samostatnější než postavení poručníka nebo opatrovníka (§§ 238, 282 obč. zák.). I zde iniciativa přináleží otci. Bylo tedy otcovou povinností, by se v souzeném případě staral o to, by jejich mateřský podíl byl jim' neztenčeně zachován; by sledoval postup zákonodárství, pokud se týkal válečných půjček, a tu by mu, kdyby byl býval dbalým, nebylo mohlo ujíti, že stát vyměňuje válečné půjčky za IV. státní čsl. půjčku; měl tedy učiniti soudu opatrovnickému zavčas návrh, by, pak-li tu byly k tomu hmotné prostředky, byla pro děti upsána IV. půjčka československá po rozumu § 3 zákona ze dne 24. června 1920, čís. 417 sb. z. a n., po případě, by získány byly odškodňovací dluhopisy podle zákona ze dne 30. září 1924, čís. 216 sb. z. a n. (§§' 235 a 282 obč. zák.). Otec žalujících dětí nechal však lhůtu k tomu do 30. června 1925 jdoucí projíti marně, neučinil předepsanou přihlášku, takže válečné úpisy dětí propadly úplnému znehodnocení a byly bernímu úřadu vráceny jako bezcenné. Žalující strana bezdůvodně nyní vinu toho svádí na opatrovnický soud, neboť není předpisu, jenž by stanovil povinnost soudu upozorniti otce dětí na jeho otcovské povinnosti a nelze povinnost tu dovoditi ani ze zákona občanského, tím méně ze zákona ze dne 30. září 1924, čís. 216 sb. z. a n., jak k tomu správně první soud poukazuje. Nelze tudíž mluviti o vědomém' nebo nedbalostí zaviněném porušení úřední povinnosti opatrovnickým soudcem po rozumu § 1 zákona ze dne 12. července 1872, čís. 112 ř. zák., a soudu opatrovnickému přičítati ani vinu ani spoluvinu na škodě žalobců, jak odvolatelé míní.