Čís. 11364.
K tomu, by byla vyloučena domněnka, že byl pacht mlčky obnoven (§ 1114 obč. zák., § 569 c. ř. s.), nestačí mimosoudní výpověď, nýbrž jest třeba žaloby, žalobu jest podati do čtrnácti dnů p o ukončení nájemního poměru, nestačí podání žaloby před ukončením nájemního poměru.
(Rozh. ze dne 4. února 1932, Rv I 1829/30.)
Pachtovní smlouva končila po sklizni 1928, pachtýři však pokračovali i nadále v pachtovním užívání pozemků. Žaloba o vrácení pachtovaných pozemků, již podala propachtovatelka teprve dne 30. března 1929, byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvýšším soudem z těchto
důvodů:
Dovolatelka vidí rozpor se spisy v tom, že napadený rozsudek béře za zjištěno, že žalovaní pokračovali v užívání zpachtovaných pozemků ještě po sklizni 1928, ačkoliv prý v říjnu 1928 prohlásili, že nechtějí dále pozemky pachtovati a užívati. Tímto nečiní však žalobkyně výtku rozporu se spisy, nýbrž výtku nesprávného právního posouzení věci (§ 503 čís. 4 c. ř. s.); avšak i tu činí neprávem, neboť nižší soudy nezjistily, že žalovaní slíbili, jak žalobkyně tvrdí, v pachtu nepokračovati, a není proto výtka tato provedena v tomto bodu po zákonu. Podle §§ 1114 a 1115 obč. zák. a § 569 c. ř. s. nastává u pachtovních smluv, které zanikají projitím času bez předchozí výpovědi, mlčky obnova pachtovního poměru na dobu jednoho roku, když po uplynutí pachtovní doby pokračuje pachtýř v užívání pachtovního předmětu a propachtovatel na něho do čtrnácti dnů nepodá žalobu o navrácení pachtovního předmětu. Nestačí mimosoudní zápověď propachtovatelova pachtýři neužívati nadále zpachtovaný předmět, nýbrž jest potřebí k vyloučení domněnky, že pacht byl mlčky obnoven, žaloby, jak již bylo uznáno v rozhodnutích 7715 a 4944 sb. n. s., na něž se poukazuje. Podle žalobního tvrzení dala žalobkyně žalovaným dne 6. listopadu 1921 pozemky do pachtu na šest roků a po uplynutí této pachtovní doby ujednala žalobkyně s Marií J-ovou další prodloužení pachtu s oběma manžely na dobu jednoho roku, takže smlouva pachtovní končila po sklizni 1928. Podle zjištění nižších soudů pokračovali pak žalování v pachtovním užívání pozemků, aniž žalobkyně do čtrnácti dnů po skončení pachtovního roku na ně podala žalobu o vrácení pozemků. Tím se obnovil pachtovní poměr mezi žalobkyní a žalovanými na další dobu jednoho roku do podzimu 1929. (§§ 1114, 1115 obč. zák. a § 569 c. ř. s.). Žalobu o vrácení pozemků podala žalobkyně teprve 30. března 1929, tedy opožděně, po uplynutí zákonné čtrnáctidenní lhůty a nemohla proto žaloba ta přivoditi skončení pachtovního poměru, který měl končití na podzim 1928. Žalobkyně nepodala však ani na podzim roku 1929 ve 14 dnech po skončení pachtovní doby žalobu o navrácení pozemků a opomenula tím zabránit! tichému obnovení pachtu na další hospodářstký rok až do podzimu 1930. Jest poukázati i k tomu, že § 569 c. ř. s. mluví výslovně o žalobě podané čtrnáct dnů p o ukončení pachtovní doby, nikoli o žalobě podané před jejím ukončením. Na tom nelze nic změniti ani poukazem k předpisu § 406 c. ř. s., neboť jím není ustanovení § 569 c. ř. s. nikterak omezeno, aniž jinak dotčeno.