— Čís. 11509 —
308
Čís. 11509.
Opomenutí (kroutě obligačního poměru) jest bezprávným jen, je-li podle zákona povinnost k positivnímu jednání. Není Však třeba, by tuto povinnost ukládal zvláštní zákonný předpis, týrající se konkrétního případu, stačí, je-li povinnost k positivnímu jednání uložena zákonem všeobecným, vztahujícím se ke všem případům, na něž zákonodárce rozumně mohl pomýšleti. Takové všeobecné předpisy jsou v §§ 335, 431 tr. zák.
(Rozh. ze dne 31. března 1932, Rv I 1502/30.) — Čís. 11509 —
309
Žalobkyně sklouzla na zledovatělé stezce na dvoře domu v Liberci náležejícího Josefu M-ovi staršímu, jdouc na návštěvu k osobě, v domě tom bydlící. Po smrti Josefa M-a domáhala se žalobkyně náhrady škody na pozůstalosti, zastoupené Josefem M-emi rhladším. Procesní soud prvé stolice uznal žalobní nárok důvodem po právu, odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: První soud právem poukázal k tomu, že nařízení města Liberce z 21. listopadu 1885 ukládá majitelům domů, by dali, nastane-li obleva, řádně očistiti chodník nebo cestu pro pěší odstraněním ledu, že měla tudíž žalovaná strana bezpodmínečně povinnost cestu— i když to byla cesta písčitá — očistiti tím, že odstranila led, a že žalobkyně upadla následkem zanedbání této povinnosti (odstraniti led) a přišla ke škodě. Proto uznal prvý soud i s hlediska § 1295 obč. zák., i s hlediska § 1311 obč. zák., že jest po právu povinnost žalovaného k náhradě škody vzniklé tím, že opomenul dbáti tohoto předpisu. Právem uznal dále první soud, že povinnost k náhradě postihuje žalovanou pozůstalost po Josefu M-ovi st., poněvadž Josef M. starší byl sice oprávněn, by přenesl správu domu a tím i čištění cest domu na svého syna Josefa M-a ml., ale ručil přes to za to, by bděl nad zachováním předpisů uložených majiteli domu co do odstranění ledu z cest vedoucích k domu. Z výpovědi Josefa M-a ml. vyplývá, že nikdy nepředsevzal odstranění ledu na cestě ve dvoře a že to považoval za nepřípustné, což mělo býti Josefu M-ovi st. při řádném: dozoru na jeho zástupce nápadným a což mělo mu uložiti povinnost, by udělil Josefu M-ovi ml. příkaz k odstranění ledu z cesty.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Názor dovolatelky, že nebylo lze z cesty odkliditi led, poněvadž by jinak i půda spolu byla bývala vysekána, není správný. Neboť led mohl býti seškrabán z povrchu cesty, aniž z ní byly vysekány hroudy. Tomu nemohlo ani brániti, že cesta byla pokryta vodou. Právě tato okolnost činila odklizení ledu nutným, by se zabránilo sklouznutí na ní. Odvolací soud nespatřuje zavinění žalované v tom, že cesta nebyla posypána, nýbrž v tom, že nebyl z ní odklizen led. Praví výslovně, že žalobkyně upadla proto, že z cesty nebyl odklizen led. První soud vzal za základ výpověď žalobkyně jako strany, že náhle sklouzla oběma nohama a plnou silou upadla do zadu. Jeho zjištění převzal odvolací soud. Z těchto zjištěných skutečností nemohl plynout! jiný úsudek, než že příčinou pádu byla hladká plocha, led na cestě. Domněnka dovolatelky, že příčinou mohlo býti, že žalobkyně sešla s cesty nebo chybně stoupla, jest v rozporu s tímto skutkovým zjištěním nižších soudů. Pro to, že žalobkyně bezstarostně šla po tak nebezpečné cestě, není ve skutkovém zjištění nižších soudů opory. Po právní stránce uváženo toto: Žalobkyně vyvozuje svůj nárok na náhradu škody z bezprávného opomenutí Josefa M-a st., pokud se týče jeho syna Josefa M-a ml. Lze beze všeho připustiti, že nelze tu použiti nařízení městské rady liberecké ze dne —Čís. 11509 —
21. listopadu 1885 čís. 28931, poněvadž nešlo o chodník ani o stezku podél domu, že tedy z toho, že Josef M. nedbal tohoto nařízení, nelze vyvozovati jeho náhradní povinnost. Přes to nepochybily nižší soudy, uznavše, že žalobní nárok jest důvodem' po právu. Nauka a soudní prakse jsou si ovšem zajedno v tom, že opomenutí (kromě obligačního poměru) jest bezprávným jen tehdy, je-li tu podle zákona povinnost k positivnímu jednání. Není však třeba, by tuto povinnost ukládal zvláštní zákonný předpis, týkající se konkretního případu, stačí, je-li povinnost k positivnímu jednání uložena zákonem všeobecným, vztahujícím se ke všem případům, na něž zákonodárce rozumně mohl pomýšleli. Tu pak §§ 335, 431 tr. zák. zakazují jakékoli jednání neb opomenutí, o němž jednající již podle přirozených jeho následků, jež každý snadno může poznati — nebo podle svého stavu, úřadu, svého povolání, své živnosti, svého zaměstnání nebo vůbec podle svých zvláštních poměrů — může seznati, že se jím může způsobiti nebo zvětšili nebezpečí pro život, zdraví nebo tělesnou bezpečnost lidí. Tomuto zákonnému zákazu odpovídá zákonný závazek k positivnímu jednání, povinnost, by se každý rozumný člověk zachoval tak, by z jeho jednání neb opomenutí nevzešlo takovéto předvídatelné nebezpečí. Tato právní zásada dochází výrazu i v § 1297 obč. zák. Poruší-li tedy někdo řečenou zákonnou povinnost, ať již činem neb opomenutím, dopustí se nedopatření, zavazujícího ho k náhradě škody. Ale i za nahodilou škodu ručí podle § 1311 obč. zák., poněvadž předpisy § 335, 431 tr. zák. jsou zákonem, kterým má býti zabráněno nahodilému poškození, porušení takového zákona pak rovněž zavazuje k náhradě škody, která by se jinak nebyla stala. Nevadí, že předpisy §§ 335, 431 tr. zák. spadají v obor práva trestního. Především i trestní soudce může rozhodovali v připojovacím řízení' o soukromoprávních nárocích na náhradu škody, a za druhé nelze přehlédnouti ustanovení § 268 c. ř. s., podle něhož jest civilní soudce v mezích tam naznačených vázán odsuzujícím nálezem trestního soudu. Uzná-li tedy trestní soudce někoho vinným podle §§ 335, 431 tr. zák. pro opomenutí, z něhož vzešla škoda, třebaže povinnost k positivnímu jednání nebyla uložena zvláštním zákonem, nýbrž jen všeobecnými pravidly oněch ustanovení trestního zákona, nesmí civilní soudce ve sporu o náhradu škody zamítnouti žalobu pro nedostatek zvláštního zákona ukládajícího povinnost k positivnímu jednání. Bylo by protimyslné, kdyby totéž nemělo platili v případech, kde nebylo zahájeno trestní řízení nebo kde nevedlo k nálezu odsuzujícímu. Použije-li se těchto zásad na souzený případ, nelze důvodně popírati, že se Josef M. ml. způsobem zjištěným nižšími soudy, neodklidiv led na stezce vedoucí dvorem, dopustil bezprávného opomenutí, z něhož jest žalobkyni práv. Že Josef M. st. pokud se týče jeho pozůstalost ručí za opomenutí Josefa M-a ml., nebylo dovoláním vyvráceno. Pro výlučné zavinění nebo pro spoluzavinění žalobkyně neposkytují zjištění nižších soudů podklad.