Čís. 11646.

Jest povinností soudu, by zkoumal z úřadu, zda žalobní prosba plyne důsledně ze skutkového děje předneseného v žalobě.
Nečelí-li žaloba, označená výslovně jako žaloba hypotekární, proti osobnímu, nýbrž proti hypotekárnímu dlužníku, jest rozsudkový výrok obmeziti tak, že se připouští exekuce jen na zastavenou nemovitost. Zástavní žalobou může věřitel ovšem také žádati, by byl hypotekární dlužník odsouzen k trpění, by zažalovaná pohledávka byla uspokojena z výtěžku nemovitosti, není však nijak na závadu, by nežádal odsouzení dlužníka k zaplacení hypotekární pohledávky, ovšem jen s omezením exekuce na hypoteku.
(Rozh. ze dne 6. května 1932, Rv II 172/31.)
V žalobě, domáhající se zaplacení 18980 Kč, uvedla žalobkyně, že žalovaný jako knihovní vlastník nemovitostí zapsaných ve vl. čís. 109 a 162 jest práv ze všech závazků převzatých proti žalující bance dlužním úpisem ze dne 18. dubna 1921 dřívějšími vlastníky, ježto tito se v něm zavázali nejen za sebe osobně, nýbrž i za své právní nástupce v držení těchto nemovitostí. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud z těchto důvodů: Odvolací důvod mylného právního posouzení jest opřen o jedinou právní námitku, že žalovaný neměl býti odsouzen bez omezení jako dlužník osobní, nýbrž jen jako dlužník hypotekární. Jest arci pravda, že podle obsahu spisů žalobkyně v řízení prvé stolice ani netvrdila, že žalovaný byl nebo že se stal i osobním jejím dlužníkem, naopak žaloba, označená jako hypotekární, čelí proti němu výslovně jako proti knihovnímu vlastníku nemovitostí, na nichž pro pohledávku vázne zástavní právo. Při prvém bedlivějším přihlédnutí k obsahu žaloby bylo tedy jasné, že žalobní návrh neplyne důsledně ze skutkového přednesu žalobkyně. Leč žalovaný to v řízení prvé stolice vůbec neuplatňoval, i nebylo povinností prvého soudu, by k tomu přihlédl z úřadu při právním posouzení věci (nešlo tu o rozsudek pro zmeškání); a v odvolacím řízení je to námitka nová, tedy nepřípustná (§ 482, prvý odstavec c. ř. s.), jež musí zůstati nepovšimnuta.
Nejvyšší soud vyhověl dovolání žalovaného potud, že změnil napadený rozsudek v ten rozum, že žalovaný jest povinen zaplatiti žalobkyni 18980 Kč do 14 dnů pod exekucí na nemovitosti vložky čís. 109 a 162.
Důvody:
Pokud jde o právní posouzení věci, jest přisvědčiti názoru dovolatelovu, že odvolací soud měl přihlíželi při právním posouzení věci k tomu, že jde o žalobu hypotekární a že tedy žalobní prosba není logickým důsledkem žalobního děje. Nesejde na tom, že dovolatel v prvé stolici neodporoval žalobní prosbě v tom ohledu, neboť jest povinností soudu, by zkoumal z úřadu, zda žalobní prosba plyne důsledně ze skutkového děje v žalobě předneseného. Jak odvolací soud správně vystihl, nečelí žaloba, výslovně označená jako žaloba hypotekární, proti osobnímu dlužníku, nýbrž proti hypotekárnímu dlužníku, a měl tedy výrok rozsudkový býti obmezen tak, že se exekuce připouští jen na zastavené nemovitosti, t. j. podle nenapadeného zjištění soudu prvé stolice na nemovitosti vl. čís. 109 a 162. K přednesu žalobkyně, že dovolatel jest i osobním dlužníkem, nebylo lze přihlížeti jako k novotě podle § 504 c. ř. s. nepřípustné, poněvadž tato okolnost nebyla uplatňována v první stolici. Z toho, že se žalobkyně dovolávala v žalobě potvrzených kontokorentů nelze to o sobě seznati, an celý ostatní obsah žaloby nasvěd- čuje tomu, že jde o žalobu hypotekární. Zástavní žalobou může věřitel ovšem také žádati, by hypotekární dlužník byl odsouzen k trpění, by zažalovaná pohledávka byla uspokojena z výtěžku nemovitostí, není však nijak na závadu, by nežádal odsouzení dlužníka k zaplacení hypotekární pohledávky, arci jen s omezením exekuce na hypotéku (Gl. U. čís. 4113).

Citace:

Čís. 11646.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 569-571.