Čís. 11645.

Pohledávky směnečných věřitelů ve vyrovnacím řízení nemají proti pohledávkám jiných vyrovnacích věřitelů zvláštní postavení, najmě co do způsobu splácení kvót podle schváleného vyrovnání.
Vyrovnáním nemění se nic na povaze směnečného dluhu jako dluhu odnosného.
Směnečný vyrovnací dlužník, nepřihlásil-li se věřitel v den splatnosti kvóty se směnkou, byl nejen oprávněn (podle § 36 (1) směn. zák., po případě podle § 1425 obč. zák.), nýbrž přímo povinen, by nevyčkávaje dále, až se směnečný věřitel k němu dostaví a směnku mu předloží k částečnému placení, složil vyrovnací kvótu v den její splatnosti na soudě.
(Rozh. ze dne 6. května 1932, Rv I 646/32.)
Žalovaný uzavřel vyrovnání, nedodržel, však splátku vyrovnací kvóty. Směnečné platební příkazy znějící na celé pohledávky, ponechal procesní soud prvé stolice v platnosti. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání, vytýkajícímu odvolacímu rozsudku jen nesprávné právní posouzení věci (§ 503 čís. 4 c. s. ř.), nelze přiznati oprávnění. Aby mohlo býti posouzeno, zda se žalovaná firma ocitla v prodlení s placením již prvé vyrovnací kvóty na směnečnou pohledávku žalobkyně a zda ji tedy postihují následky § 57 vyr. ř. z roku 1914, jehož jest tu použíti, jest si předem ujasniti, zda pohledávky směnečných věřitelů mají ve vyrovnacím řízení proti pohledávkám jiných vyrovnacích věřitelů zvláštní postavení, zejména co do způsobu splácení kvót podle schváleného vyrovnání na ně připadajících, či zda jsou jim postaveny na roveň a zda vyrovnání má vliv na povahu dluhu směnečného jako dluhu odnosného. Odpověď k oné otázce dává § 10 (4) vyr. řádu, podle něhož nejsou dotčeny vyrovnacím řízením jen pohledávky, které požívají práva přednostního (§ 23), a pohledávky z právních jednání dlužníka nebo vyrovnacího správce jednajícího za něho, která jsou jím dovolena podle ustanovení vyrovnacího řádu k dalšímu provozu obchodu. Z toho plyne, že po zákonu všecky ostatní pohledávky, ať jíž vzešly z jakéhokoliv právního důvodu, tedy i pohledávky ze směnek, jsou vyrovnacím řízením stejně zasaženy a že se jejich uspokojení řídí podle přijatého a schváleného vyrovnání, nehledíc arci k právům na oddělené uspokojení (§ 11 vyr. ř.), pak k pohledávkám uvedeným v § 27 čís. 2 a 3 vyr. ř. (§ 53 (5) vyr. ř.) a konečně k pohledávkám, o nichž se zmiňuje § 53 (4) vyr. ř. Platí tudíž i co do pohledávek směnečných věřitelů zásada rovného nakládání se všemi vyrovnacími věřiteli, která došla výrazu v § 47 vyr. ř. Pokud jde o otázku druhou jest uvážiti, že vyrovnáním nic se nemění na povaze dluhu směnečného jako dluhu odnosného, ježto ani směnečný ani vyrovnací řád neobsahují v tomto směru žádného předpisu. Z toho plyne, že směnečný věřitel musí se směnkou — pokud snad není domicilována, o kterýžto případ tu nejde — přijití k vyrovnacímu dlužníku pro splatnou kvótu, a vyrovnací dlužník není povinen platiti kvótu směnečného dluhu před vyznačením zaplacení příslušné částky na směnce § 35 (2) sm. zák., neboť jinak by se vydával v nebezpečí, že bude musiti platiti dvakráte, kdyby se směnka zatím dostala směnečněprávním převodem do rukou dalšího věřitele, čemuž dlužník nemůže zabrániti, takže nemůže ani bezpečně věděti, kdo v době splatnosti vyrovnací kvóty má směnku v rukou a kdo jest jeho věřitelem. Vzhledem pak k tomu, že vyrovnací dlužník byl sice povinen za- platiti kvótu včas, t. j. přesně v den stanovený vyrovnáním, na což vyrovnací řád z roku 1914, jehož jest tu použiti, kladl tak veliký důraz, že nesplnění této povinnosti ohrozil zmatečností vyrovnání (§ 57 vyr. ř.), že však vyrovnací směnečný dlužník byl povinen platiti kvótu jen při předložení směnky v místě platebním a na potvrzení částečného zaplacení na směnce, jest odůvodněn závěr, že směnečný vyrovnací dlužník, pakliže se směnečný věřitel v den splatnosti kvóty nepřihlásil se směnkou, byl netoliko oprávněn podle § 36 (1) směnečného zák. po případě podle § 1425 obč zák., nýbrž přímo povinen, nevyčkávaje dále, až se směnečný věřitel k němu dostaví a směnku mu k částečnému placení předloží, složití vyrovnací kvótu v den její splatnosti na soudě a že jen včasným a řádným soudním složením splatné kvóty mohl zabrániti následkům zmatečností vyrovnání podle § 57 vyr. ř. (z roku 1914). Dovolatel se nezachoval podle toho, kvótu splatnou 3. května 1931 na soudě nesložil, a zaplatil ji teprve až 16. července 1931. Napadený rozsudek proto odpovídá zákonu.

Citace:

Čís. 11645.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 568-569.