Čís. 11624.

Záznam zástavního práva pro dávku z přírůstku hodnoty nemovitosti nepotřebuje spravení.
Jde o porušení velících předpisů zákona, byly-li přikázány starší než tříleté úroky v pořadí pohledávky a mimo rámec kauční hypotéky; v tomto směru lze vznésti rekurs, třebas nebyl podán odpor.
Bylo-li vtěleno zástavní právo pro úroky a pro úroky z úroků určité výše a kromě toho zástavní právo pro vedlejší závazky do určité výše, není závady, by nebyly přikázány jednak úroky za tři léta od udělení příklepu zpět počítajíc a úroky z prodlení za tuto dobu a kromě toho zvláště starší než tříleté úroky s úroky z prodlení, pokud mají krytí v zapsané kauci pro vedlejší závazky.
(Rozh. ze dne 29. dubna 1932, R II 78/32.)
Při rozvrhu nejvyššího podání za exekučně prodané nemovitosti vznesla knihovní věřitelka, spořitelna města J., odpor proti tomu, že byla obci města Z. přikázána knihovně zajištěná pohledávka, a odůvodňovala odpor tím, že pohledávka, o niž jde, jest jen v pozemkové knize zaznamenána, záznam tento není spraven a není při pohledávce té ani poznamenáno, že spravení záznamu není třeba. Soud prvé stolice odpor zamítl z těchto důvodů: Jde o dávku z přírůstku hodnoty, tedy o dávku k veřejným účelům. Podle článku III. uvoz. zák. k ex. ř. zůstaly dosavadní předpisy o přednostních právech, o zajišťování a o vymáhání daní a jiných dávek k veřejným účelům nedotčeny. Stačí tedy pro pohledávku obce města Z. jako dávku z přírůstku hodnoty jen záznam a má tato pohledávka tímto záznamem své knihovní pořadí zajištěné. Rekursní soud rekurs spořitelny města J. částečně odmítl, částečně mu nevyhověl a uvedl v otázkách, o něž tu jde, v důvodech: Stěžovatelka především uvádí, že při rozvrhovém roku šlo a rozhodovalo se jen o nárocích a o pořadí jednotlivých pohledávek, kdežto o jich výši nešlo, takže její rekurs jest prý přípustný, pokud brojí proti výši a proti příslušenství pohledávek. Tento názor, jímž chce stěžovatelka vzhledem k ustanovení § 234 ex. ř. odůvodniti přípustnost rekursu, pokud napadá výši příslušenství přikázaného knihovním věřitelům, rekursní soud nesdílí, poněvadž již podle zákona jest rozvrhový rok určen k tomu, by byl vznesen odpor i proti výši toho, co požadováno na jistině a na příslušenství (§ 13 ex. ř.), ale jedná se ovšem o výši jen, pokud byl vznesen odpor. Nebyl-li odpor vznesen, nelze říci, jak se stěžovatelka domnívá, že nebylo jednáno o výši pohledávek a o jich příslušenství, a nelze z toho dovozovali přípustnost rekursu, který by byl jinak podle § 234 ex. ř. vyloučen. Bude proto u jednotlivých bodů stížnosti uvedeno, pokud byla odmítnuta jako nepřípustná, poněvadž stěžovatelka navrhuje, by napadené rozvrhové usnesení bylo zrušeno (pro případ zrušení nečiní další návrh), event. navrhuje, by rozvrhové usnesení bylo změněno tak, že se pozastavené částky nepřikazují v pořadí a ve výši v rozvrhovém usnesení uvedeném a že se o tyto částky zvyšuje to, co přikázáno stěžovatelce. Stěžovatelka v rekursu nikde neuvádí, oč vytýkaným postupem exekučního soudu byla zkrácena, nedala si práci, by částku tu vypočítala, nicméně však rekursní soud pustil se do věcného zkoumání stížnosti, pokud vůbec byla přípustná, vycházeje z názoru, že je přípustno nedostatek určité sumy, o kterou se stěžovatelka cítí zkrácenou, v rekursním návrhu přehlédnout proto, že částku bylo by lze vypočítali na základě povšechných výtek v rekursu. Stěžovatelka především udává, že exekuční soud neprávem zamítl její odpor proti přikázání pohledávky obce Z. Rekursní soud zjišťuje z protokolu o rozvrhovém roku, že vzhledem k udání strany povinné prohlásil exekuční soud, že na pohledávku obce Z. záznamem práva zástavního zajištěnou 18016 Kč 05 h přikazuje v knihovním pořadí částku 12000 Kč a že se pro zbytek této pohledávky obci Z. toto knihovní pořadí nepřiznává. Tento postup exekučního soudu ovšem nebyl správný, neboť exekuční soudce nemohl přihlíželi k udáni povinné strany tak, jak učinil, nýbrž měl podle § 210 a 221 ex. ř. k pohledávce obce Z. přihlíželi potud, pokud z pozemkové knihy vycházelo na jevo, že jest podle práva platná a k uspokojení způsobilá, a neměl vůbec přihlíželi k vyjádření strany povinné, jež podle § 213 ex. ř. může podali odpor jen proto, že bylo přihlédnuto k nárokům, pro něž není exekučního titulu (§ 213 ex. ř.). Tento postup však stěžovatelka nenapadá, nýbrž stěžuje si jen na to, že byl zamítnut její odpor proti tomu, že přikázána obci Z. pohledávka 12000 Kč. Tento odpor odůvodnila stěžovatelka tím, že pohledávka obce Z. jest jen zaznamenána a že není při záznamu poznamenáno, že spraviti záznam netřeba. Pokud by pak šlo o to, že pohledávka obce Z. přísluší jí jakožto dávka z přírůstku hodnoty, namítala stěžovatelka, že se na tuto dávku nevztahuje článek III. uvoz. zák. k ex. ř. Exekuční soud tento odpor zamítl z důvodu, že jde o dávku k veřejným účelům, takže záznam zástavního práva povolený obci Z. pro tuto pohledávku nepodléhá spravení podle čl. III. uvoz. zák. k exekučnímu řádu. Rekursní soud jest téhož názoru, jako exekuční soud, že záznam zástavního práva pro tuto pohledávku obce Z. spravení nepodléhá vzhledem k ustanovení dv. dekretu ze dne 24. října 1806 čís. 789 sb. z. s. a že proto exekuční soud musel k této zaznamenané pohledávce přihlížeti. Ovšem spornou jest otázka, zda exekuční soud neměl k této zaznamenané pohledávce přihlížeti jako k pohledávce podmíněné podle § 221 ex. ř. (protože § 228 ex. ř. nepřichází tu v úvahu). Tuto otázku však rekursní soud nemůže řešiti, protože si stěžovatelka v tom směru nestěžuje a ani rekursní návrh nedává podnět pro rekursní soud, by proto něco na napadeném usnesení změnil. Soud prvé stolice v rozvrhovém usnesení ovšem přihlížel k přihlášce, která ho došla až po rozvrhovém roku a proti enunciaci při rozvrhovém roku vydal písemné rozvrhové usnesení, v němž obci Z. přikázal na její pohledávku na kapitále částku 16014 Kč 85 h., avšak tím právní postavení stěžovatelky není zhoršeno, poněvadž exekuční soud měl vzhledem k ustanovení § 210 ex. ř. přihlíželi k pohledávce obce Z. v tom rozsahu, jak tato byla zaznamenána v pozemkové knize, měl tudíž, ano nebylo odporu, příkázati obci Z. podmíněně podle § 221 ex. ř. 18015 Kč 85 h na jistině, takže postavení stěžovatelky rozhodnutím exekučního soudu není zhoršeno, najmě, ana, nepovšimnuvši si, že exekuční soud měl přihlíželi k odporu povinné strany, opomenula ohlásiti odpor proti výši pohledávky obce Z., jež z poz. knihy byla zřejmá a ana si nestěžuje do toho, že exekuční soud nepřihlížel k ustanovení § 221 ex. ř. Stěžovatelka tedy vůbec nemůže usnesení o výši přikázané pohledávky napadali stížností, poněvadž jí v tom brání ustanovení § 234 ex. ř., neboť pro výši pohledávky nepodala odpor. Její odpor směřoval k tomu, by se k této pohledávce vůbec nepřihlíželo. Mylný jest názor stěžovatelky, že pro nedostatek přihlášky neměla tato pohledávka obci Z. přikázána býti v pořadí záznamu (viz ustanovení § 210 ex. ř.). Nesprávně uvádí stěžovatelka, že pohledávka jest v pozemkové knize jen poznamenána. Dále uvádí stěžovatelka, že z poznámky není viděli, že jde o dávku z přírůstku hodnoty. To ovšem nelze uváděli na podporu stížnosti, neboť, kdyby nešlo o takovou pohledávku, nýbrž o pohledávku soukromoprávní, musel by podle § 228 ex. ř. exekuční soud přihlíželi i k zaznamenanému právu zástavnímu, pokud neprošla lhůta ke spravení záznamu. Správné jest ovšem, že v pozemkové knize u záznamu tohoto zástavního práva není výslovně uvedeno, že jde o pohledávku obce Z. z důvodu dávky z přírůstku hodnoty, ale, jak již řečeno, to na věci nic nemění, neboť z listiny tam citované lze seznali, že jde o záznam zástavního práva pro pohledávku dávky z přírůstku hodnoty. Stěžovatelka napadala, jak vidno z toho, co již bylo řečeno, rozvrhové usnesení i pro výši částky, která byla přikázána obci Z. na tuto pohledávku, ale jak z hořejších důvodů vidno, bez úspěchu, neboť nepodala odpor. Stěžovatelka dále napadla rozhodnutí exekučního soudu proto, že úroky starší tří let přikázal věřitelům ve stejném pořadí s jistinou udávajíc, že se při rozvrhovém roku o úrocích vůbec nejednalo, takže nemohla vznésti odpor a že jest tedy oprávněna napadali rozvrhové usnesení rekursem. K tomu jest uvésti to, co bylo řečeno hned z počátku, že rozvrhový rok podle zákona byl určen k tomu, by se jednalo i o výši pohledávek, i o jich příslušenství a, jestliže se o tomto příslušenství nejednalo, pak jen proto, že nebyl vznesen odpor. Pokud tedy stěžovatelka napadá rozhodnutí exekučního soudu o příslušenství z důvodu, že prý nemohla vznésti odpor, jest její stížnost nepřípustná podle § 234 ex. ř.
Nejvyšší soud zrušil částečně napadené usnesení i rozvrhové usnesení soudu prvé stolice a vrátil mu věc, by, přihlížeje k důvodům dole uvedeným, nejvyšší podání znovu rozvrhl. Důvody:
Stěžovatelka brojíc proti názoru rekursního soudu, že nemůže rozvrhové usnesení o výši přikázané pohledávky obci města Z. per 16014 Kč 85 h stížností napadati, dovozuje, že pohledávka ta neměla býti vůbec přikázána, poněvadž k rozvrhovému roku nebyla přihlášena a že jde o záznam, jehož spravení při rozvrhovém roku nebylo vykázáno, a že nižší soudy pochybily, přikázavše městu Z. 16014 Kč 85 h k hotovému zaplacení. Rekursní soud však správně odůvodnil, proč bylo vzhledem k ustanovení § 210 a 221 ex. ř. k pohledávce té, pokud z pozemkové knihy na jevo vycházela, přihlížeti, i když přihlášena nebyla, pročež se odkazuje na jeho případné důvody. Stěžovatelka proti výši přikázané pohledávky nepodala odpor, její odpor směřoval proti tomu, by se k této pohledávce nepřihlíželo z důvodu, že záznam zástavního práva nebyl spraven a že při záznamu není poznamenáno, že spravení jeho není zapotřebí. Uznal-li však rekursní soud, přihlédnuv k odporu stěžovatelky jen v tomto směru podanému, že stěžovatelka nemá oprávnění ke stížnosti co do výše této přikázané pohledávky, poněvadž jí v tom brání ustanovení § 234 ex. ř., a že záznam zástavního práva pro tuto pohledávku spravení nepodléhá, jest tento jeho názor schváliti. Jde o záznam zástavního práva pro pohledávku na dávce z přírůstku hodnoty. O vymáhání a o řízení exekučním platí při této veřejné dávce podle ustanovení § 26 nařízení čís. 143/22 sb. z. a n. (dodatek III.), táž ustanovení jako pro vymáhání přímých daní, platí tedy o ní předpis čl. III. uvoz. zák. k exekuč. řádu a ustanovení dvor. dekretu ze dne 24. října 1806 čís. 789 sb. z. s., takže záznam zástavního práva pro tuto pohledávku obce Z. spravení nepodléhá a nebylo překážky, by pohledávka tato nebyla přikázána k hotovému zaplacení.
Stěžovatelka napadá usnesení rekursního soudu i potud, pokud jím byl její rekurs proti rozhodnutí exekučního soudu o přiřknutí dalších než tříletých úroků odmítnut jako nepřípustný, po případě, že mu nebylo vyhověno. Jak z protokolu o rozvrhovém roku jest zřejmo, bylo při tomto roku jednáno o výši přihlášených pohledávek i na kapitále i na úrocích, ano se u každé jednotlivě uvádí, že ji obdrží na kapitále, jehož výše se uvádí, s příslušenstvím dle přihlášky. Výše tohoto příslušenství (úroků) byla tedy účastníkům a tudíž i stěžovatelce. známa. Nepodala-li však proti výši odpor, nezbavuje ji to práva ke stížnosti, poněvadž vznésti odpor podle § 213 ex. ř., by zachováno bylo právo k rekursu (§ 234 ex. ř.), není třeba při porušení velících předpisů zákona, jakž jest tomu v souzeném případě, kde se brojí proti přikázání starších než tříletých úroků v pořadí pohledávky a mimo rámec kauční hypotéky. Pokud tedy rekurs byl z tohoto důvodu rekursním soudem odmítnut jako nepřípustný, nelze s názorem rekursního soudu souhlasiti. Ve věci samé nelze mu však upříti oprávnění. Ve všech stěžovatelem vytýkaných případech bylo vtěleno zástavní právo pro úroky a úroky z úroků určité výše a kromě toho zástavní právo pro vedlejší závazky do určité výše. V takovém případě není s hlediska principu publicity a speciality veřejných, knih závady proti přikázání úroků a úroků z prodlení vložených v určitých procentech a kromě toho zvláště ještě úroků požadovaných v rámci úvěrové pohledávky za vedlejší závazky, vždyť případná výše tohoto příslušenství pohledávky jest pro každého z knihy pozemkové seznatelna. (Srovnej v tom smyslu rozhod. čís. 6385, 7857, 8300 sb. n. s., sbírky Nowak čís. 887 a Gl. U. čís. 2833, 3279 a 8864). Bylo tedy v rozvrhovém usnesení vykázati jednak přikázaný požadovaný úrok za tři léta od udělení příklepu zpět počítaje a úroky z prodlení za tuto dobu a kromě toho zvláště starší než tříletý úrok s úrokem z prodlení potud, pokud má krytí v zapsané kauci pro vedlejší závazky. Teprve při takto vypočtených a vykázaných úrocích a dalších vedlejších závazcích bylo by lze zkoumati, zda kauce pro vedlejší závazky zapsaná byla, či nebyla překročena. Tento postup však nižší soudy nezachovaly a proto nemá dovolací soud spolehlivý podklad pro rozřešení otázky, zda byla výpočtem přikázaných pohledávek, jak se stalo v rozvrhovém usnesení, překročena kauce pro vedlejší závazky. Nezbylo tedy než napadené usnesení, jakož i usnesení soudu prvé stolice v části shora uvedené (§ 233 ex. ř.) zrušiti a jak shora rozhodnouti.

Citace:

Čís. 11624.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 536-540.