Čís. 11583.

Upuštění od opravného prostředku (v exekučním řízení) může se státi jen výslovně, nikoliv i činem konkludentním.
Nárok na útraty sporu, třebaže nebyly ještě soudem přisouzeny, může býti předmětem právního jednání, najmě i postupu, a podléhá exekuci. Byla-li povolena exekuce na útraty sporu, než ještě byly soudem přisouzeny, vztahuje se soudní zápověď a nabyté zástavní právo i na útraty soudem dodatečně přisouzené.
Nabytí dvojího zástavního práva pro tutéž pohledávku na týž majetkový předmět jest nemožné. Návrh na povolení exekuce opětným zabavením téže pohledávky pro týž nárok jest zamítnouti, nikoliv odmítnouti (pro věc právoplatně rozsouzenou).
(Rozh. ze dne 16. dubna 1932, R I 120/32.)
Usnesením ze dne 25. července 1931 povolil soud prvé stolice k vydobytí peněžité pohledávky exekuci zabavením pohledávky dlužnice za firmou E. na zaplacení útrat sporu 1237 Kč 56 h v rozsudku ze dne 25. června 1931 C VII 2272/30. Rekursní soud exekuční návrh zamítl. Důvody: Napadenou exekuci povolil prvý soud 25. července 1931 zabavením pohledávání dlužnice proti poddlužnici firmě E. z rozsudku ze dne 25. června 1931 z. sp. C VII 2772/30 na útraty sporu 1237 Kč 56 h, ač před tím, 5. května 1931, povolil pro tutéž pohledávku exekuci zabavením nároku dlužnice proti poddlužnici firmě E. na vydání vyssavače prachu ve sporu C VII 2772/30 a pohledávky útrat téhož sporu plus minus 400 Kč, a žadatel ani netvrdil ve své žádosti, že tato již povolená exekuce byla zrušena. Obě exekuce jest pokládati, pokud jde o zabavení pohledávky útrat sporu 1237 Kč 56 h a plus minus 400 Kč za totožné a nyní zároveň vedené, tudíž napadenou exekuci za nepřípustnou a zbytečnou (§ 14 ex. ř.).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dovolacímu rekursu nelze přiznati oprávnění. Pokud především jde o výtku, že bylo rozhodnuto o rekursu povinné, ačkoliv byl vzat zpět konkludentním prý jednáním, jest stěžovatel na omylu, neboť upuštění od opravného prostředku může se státi jen výslovně, nikoli konkludentním činem (srov. rozh. sb. n. s. čís. 9574). Ostatně není správné, co tvrdí stěžovatel, neboť zrušení se týkalo jen exekuce na svršky E XIII 4518/31, nikoli exekuce zabavením útratové pohledávky E XIII 5882/31. Ač nárok na útraty sporu vzniká teprve, když byly soudem přisouzeny, jde přeceň již před tím o čekatelstvi na náhradu útrat, které však podle rozhodnuti sb. n. s. čís. 7392, jehož se stěžovatel dovolává, může býti předmětem určitých právních jednání, obzvláště také postupu, a nelze proto pochybovati, že podléhá i exekuci. Byla-li stěžovateli povolena exekuce na útraty sporu povinné proti firmě E., než ještě byly soudem přisouzeny, vztahuje se soudní zápověď, a tudíž i nabyté právo zástavní i na útraty dodatečně soudem přisouzené, neboť jinak by neměla exekuce vedená již před přisouzením útrat praktického významu. Jest tudíž přisvědčiti rekursnímu soudu, že jde o totožné exekuce. Při tom jest nerozhodné, že byly útraty přisouzeny ve výši 1237 Kč 56 h, kdežto v původním exekučním návrhu byla jejich výše označena částkou více méně 400 Kč, neboť o totožnosti této útratové pohledávky nelze pochybovati. Právem byl proto návrh na opětné povolení exekuce na útraty sporu zamítnut jako nepřípustný, neboť nabytí dvojího zástavního práva pro tutéž pohledávku na týž majetkový předmět jest již pojmově nemožné. Rekursní soud se ovšem mylně dovolává § 14 ex. ř., jenž tu nedopadá, poněvadž nejde o jiný způsob exekuce. Pokud stěžovatel vytýká, že jeho exekuční návrh měl po případě býti odmítnut, nikoliv zamítnut, poněvadž by šlo o věc právoplatně rozsouzenou, přehlíží, že jde o otázku přípustnosti exekuce a přísných ustanovení civilního řádu soudního o právní moci rozsudku nelze použíti na usnesení v exekučním řízení (§ 78 ex. ř.).

Citace:

č. 11583. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 477-478.