Čís. 11353.
Nebyla-li uzavřena předběžná smlouva (§ 936 obč. zák.) o úschově (o zápůjčce), nýbrž došlo-li k jednotlivým uschovacím smlouvám (smlouvám o zápůjčce) teprve odevzdáním peněz, nerozhoduje o věcné , příslušnosti soudu součet všech do uschování daných částek dle § 55, druhá věta, j. n.
Nejde o případ § 55, třetí věta, j. n., tvrdí-li žalobce, že odpočtený peníz byl žalovaným vyrovnán tím, že ho v souhlasu se žalobcem použil k obstarání různých potřeb pro sebe a pro žalobce.
(Rozh. ze dne 23. ledna 1932, R I 587/31.)
Žalobce odevzdal žalované do úschovy různé částky, úhrnem 14293 Kč. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na žalované vrácení 8493 Kč, daných jí v různých dobách do úschovy, při čemž odpočítal od 8493 Kč 3738 Kč, jichž bylo použito s jeho svolením k obstarání různých potřeb pro něho a pro žalovanou, a zažaloval tudíž na okresním soudě zbytek 4755 Kč. K námitce věcné nepříslušnosti soud prvé stolice žalobu odmítl. Rekursní soud zamítl námitku věcné nepříslušnosti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Nepochybné je, že jde o jistinné pohledávky a že platí o nich při oceňování hodnoty předmětu sporu ustanovení § 55 druhá věta j. n., pakli spočívají na témže skutkovém a právním důvodu, jsou-li částmi jediného a jednotného nároku. Ze žalobcova přednesu, jenž jest podle § 41 j. n. rozhodujícím, však nevyplývá, že jde o jediný a jednotný nárok rozdělený na částky pod 5000 Kč. Neboť žalobce tvrdí, že se rozhodl střádati úspory ke krytí výdajů zamýšleného sňatku se žalovanou a že jí jednotlivé částky odevzdával do úschovy. Netvrdí však, že ujednal předem se žalovanou, že s ní uzavře v budoucnu pokaždé smlouvu uschovací o úsporách. Netvrdí, že s ní ujednal smlouvu ve smyslu § 936 obč. zák. (pactum de contrahendo), již má na mysli ustanovení § 957 druhá věta obč. zák., po případě § 983 druhá věta obč. zák., jež je pro strany již projevem souhlasné vůle závazná. K jednotlivým uschovacím smlouvám, po případě smlouvám o zápůjčce jakožto reálním smlouvám došlo, jak správně rekursní soud rozpoznal, teprve odevzdáním peněz a uzavřel proto žalobce se žalovanou tolik samostatných smluv uschovávacích, po případě o zápůjčku, kolikráte jí uspořené částky skutečně odevzdal. Jak žalovaná svěřené jí peníze opatrovala (§ 961 obč. zák.), je lhostejno, neboť jde o nepravidelnou úschovu (depositum irregulare) a je uschovatelka povinna vrátiti jen věci téhož množství a téhož druhu a žalobce také nic jiného nežádá. Je-li tomu tak, je zřejmo, že do úschovy odevzdané částky nespočívají na témže, nýbrž jen na stejnorodém právním a skutkovém důvodu a nerozhoduje o příslušnosti soudu součet všech, i touto žalobou nezažalovaných, do uschování daných částek podle § 55 věty druhé j. n. Žalobce zažaloval jednotlivé částky dané do úschovy žalované, jež nepřesahují jednotlivě 5000 Kč. Úhrnem činí ovšem 8493 Kč. Od toho odpočítává 3738 Kč, jichž bylo použito s jeho svolením k obstarání různých potřeb pro něho a pro žalovanou, takže žaluje zbytek 4755 Kč. Součet 8493 Kč nečiní sloučení jednotlivých nároků podle § 227 c. ř. s. nepřípustným a nevylučuje předmětnou příslušnost dovolaného okresního soudu, poněvadž nejde o případ § 55 třetí věty j. n. Žalobce nedospívá totiž ke konečné jistině 4755 Kč srovnáním svých pohledávek se vzájemnými pohledávkami žalované, nýbrž tvrdí, že odpočtená částka 3738 Kč byla žalovanou vyrovnána tím, že jí v souhlasu s ním použila k obstarání různých potřeb pro něho a pro sebe, že tedy na místě placení byla tímto způsobem vyrovnána (§ 1414 obč. zák.) a zanikla. Rozhodujícím pro přípustnost sloučení zažalovaných nároků je proto konečná částka 4755 Kč. Poněvadž žalobce spojil v žalobě jednotlivé pohledávky, jež ani v součtu ani jednotlivě nepřevyšují 5000 Kč, je dovolaný okresní soud podle § 49 čís. 1 j. n. k řešení sporu příslušný a neodůvodněnému dovolacímu rekursu nebylo proto vyhověno.