— Čís. 11708 —
655
Čís. 11708.
Odklad exekuce vyklizením podle zákona ze dne 28. března 1928, čís. 45 sb. z. a n., nelze povoliti, měl-li povinný možnost najmouti byt odpovídající jeho potřebě, t. j. takový, který se srovnával s jeho nezbytnou potřebou, vyvolanou tím, že musí dosavadní místností vykliditi, nebo neosvědčil-lí takovou nemožnost. Lhostejno, zda povinný osvědčil nedostatek náhradního bytu podle § 3 zák. čís. 45/1928.
(Rozh. ze dne 28. května 1932, R II 193/32.)
Soud prvé stolice povolil druhý odklad exekuce vyklizením. Rekursní soud odklad nepovolil, ježto povinný neosvědčil, že bez své viny nemá jiný, potřebě odpovídající naturální byt.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Stěžovatel se mýlí, maje za to, že mu k dosažení odkladu exekuce podle zákona čís. 45/1928 (podle zákona čís. 210/1931) stačilo osvědčení, že nebylo v S. volného bytu, vyhovujícího jeho potřebám jako byt náhradní podle § 3 čís. 1 zák. čís. 45/1928. Podmínkou povolení odkladu jest, že stěžovatel neměl bez své viny náhrady odpovídající jeho potřebě. Rozhoduje tedy, odpovídal-li byt jeho potřebě a osvědčil-li nedostatek takového bytu, nikoli osvědčil-li nedostatek náhradního bytu podle zmíněného § 3. Stěžovatel nenabízel svědectvím své manželky osvědčení o tom, že bez své viny takové náhrady nemá. Proto neprávem vytýká, že jeho manželka nebyla vyslechnuta. Ostatně potvrdila jen písemným prohlášením, že nejsou v S. byty, by je mohla najmouti za nízké nájemné. To však nerozhoduje. Rovněž nerozhoduje, jaký byt nabízel inž. S. stěžovateli na podzim 1931 a neodpovídal-li tento nabízený byt jeho potřebě, nýbrž rozhoduje, zda v době žádosti o odklad neměl bez své viny náhrady odpovídající potřebě. § 3 zákona čís. 45/1928 vylučuje ovšem odklad, opatři-li pronajímatel dostatečný náhradní byt. Ale ve sporném případě o to nejde, nýbrž o posouzení podmínek odkladu podle § 1 cit. zák. Stačí proto k nepovolení odkladu, měl-li stěžovatel možnost najmouti byt, odpovídající jeho potřebě, t. j. takový, který se srovnával s jeho nezbytnou potřebou, vyvolanou tím, že musí dosavadní místnosti vykliditi (srov. nál. čís. 5489 sb. n. s.), či neosvědčil-li takovou nemožnost. Bylo-li rekursním soudem přijato za osvědčeno, že stěžovatel takovou možnost měl, protože mu byla nabízena řada bytů o jednom pokoji s kuchyní za běžnou cenu, nebo, že mu takové byty byly známy, a neosvědčil-li, že je nemohl bez své viny najmouti, nejsou splněny podmínky § 1 cit. zák. Nerozhoduje, zda stěžovatel má dostatečný příjem, by mohl zaplatiti vyšší nájemné, než platil v bytě, který má vykliditi. Tvrdí-li, že byty neodpovídaly jeho potřebě, protože jsou odlehlé, jde o novotu, k níž nelze přihlížeti. Stěžovatel nevyvrátil úsudek rekursního soudu, že neosvědčil, že nemá bez své viny náhrady odpovídající jeho potřebě. Proto nebylo dovolacímu rekursu vyhověno. Potvrzení městské rady v S. neosvědčuje tuto podmínku. Praví se v něm jen, že v S. není volného bytu, který by jako přiměřený vzhledem k rodinným a majetkovým poměrům mohl stěžovatel najmouti, ale nikoliv, že není volný byt odpovídající jeho potřebě a že takový byt stěžovatel bez své viny najmouti nemohl. Opak plyne z výpovědi svědka inž. S-a.
Citace:
č. 11708. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 683-684.