Čís. 11402.
Ručení za škodu z provozu silostrojů (zákon ze dne 9. srpna 1908, čís. 162 ř. zák.).
Vojenské osoby, řídící jízdný silostroj ve výkonu své služby, jsou vyloučeny jako řídiči z ručení vůbec (§ 1 (2) zák.). Ručení jich nelze dovodili ani z § 7 zák.
(Rozh. ze dne 18. února 1932, Rv 1 1913/30.)
Žalobce byl přejet vojenským automobilem, jejž řídil žalovaný František Ž., konající tehdy vojenskou, službu. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce náhrady škody na Františku Ž-ovi a na československém eráru (na vojenské správě). Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby proti eráru, žalobu proti Františku Ž-ovi zamítl a uvedl v tomto směru v důvodech: Soud neshledal žalobní nárok co do důvodu oprávněný proti, žalovanému Františku Ž-ovi, neboť zjistil, že týž při řízení auta byl ve výkonu své služby a proto jest od ručení po rozumu § 1 odst. (2) zákona z 9. srpna 1908, čís. 162 ř. zák. osvobozen. Odvolací soud k odvolání žalobcovu napadený rozsudek potvrdil a uvedl v otázce, o niž tu jde, v důvodech: Ani pokud odvolatel vytýká, že nebyl i František Ž. jako řidič vojenského automobilu uznán povinným k náhradě škody rukou společnou a nerozdílnou s čsl. erárem, není odvolání odůvodněno. Jest správné, že procesní soud pro zamítnutí žaloby ohledně žalovaného řidiče použil ustanovení odst. 2 § 1 automob. zákona. Povinnost ručební dle občanského zákona nastupuje tam, kde zákon automobilový jako novější a specielní ručení podle § 1 vylučuje, totiž v případech §§ 3, 4 a 5 téhož zákona. Zde však jde o případ ručení podle automob. zákona, totiž o úraz způsobený při jízdě osobním vojenským automobilem, tedy silostrojem zařízeným na větší rychlost než jest vytčena v § 5 téhož zákona. Žalobce sám co do ručební povinnosti ohledně obou žalovaných v žalobě se odvolává na § 1 zákona z 9. srpna 1908, čís. 162 ř. zák. A právě v takovém případě jsou podle odst. (2) cit. § 1 osoby vojenské jako řidiči jízdného silostroje, řídí-li jej ve své službě — jak tomu bylo z souzeném případě — od povinnosti ručební osvobozeny— a to bezvýjimečně, ať úraz byl třeba jimi zaviněn, neopatrností beztrestnou nebo trestnou, neboť zákon v tom směru nerozeznává, nýbrž zní, všeobecně. Motivem tohoto osvobození bylo patrně, že při silostrojích o větší rychlosti jest nebezpečí úrazu, jak zkušenost ukazovala, větší a zákonodárce proto nechtěl vojenské osoby, řídící takové silostroje ve službě, vysazovati sporům civilním se strany poškozených a uvalil ručební povinnost jen na vojenský erár, který také poskytuje dostatečnou záruku, a jemuž jen osoby vojenské v případech těch mají býti zodpovědný, kdyby služební předpisy překročily, a to podle zákonů jiných. Z ustanovení § 7 automob. zákona nelze nic proti názoru tomu vyvozovati, neboť ustanovení toto jedná jen o rozsáhlejším ručení, o větším rozsahu náhrady, než jest v § 1 zákona automobilového uveden, totiž, při škodě věcné podle § 1323 a při poranění na těle podle §§ 1325 a 1326, po případě § 1327 obč. zák., když tento větší rozsah náhrady občanský zákon stanoví, jako na příklad při poškození úmyslném podle §§ 1324 a 1331 obč. zák. V souzeném případě o úmyslné poškození nejde, nýbrž jen o neopatrnost v jízdě, pro kterou byl žalovaný brigádním soudem — jak nesporno — uznán vinným a odsouzen. Žalobce neprávem se dovolává ručení železnic, neboť toto se v mnohých směrech liší od ručení dle automobilového zákona.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
D ů vody: Nelze souhlasiti s vývody dovolání a nelze vyhověti jeho návrhu, by byl i spolužalovaný vojenský řidič odsouzen rukou společnou a nerozdílnou se státem. Podle § 1 odst. (2) aut. zák. jsou od ručení jako řidiči osvobozeny vojenské osoby, řídily-li jízdní silostroj, konajíce službu. Historie vzniku tohoto zákonného předpisu, jak se podává z materialií zákona, jest v krátkosti tato: V prvé vládní osnově není zmínky o vyloučení některých osob z ručební povinnosti podle navrhovaného zákona. Ve zprávě justičního výboru poslanecké sněmovny k této první vládní předloze čís. 2068 u § 1 se uvádí, že »došlo ke kompromisu, by ten, kdo řídí silostroj ve výkonu své veřejné nebo smluvní služby, byl z ručební povinnosti vyloučen«. V důsledku toho přichází v druhé vládní osnově v § 1 odst. (2) ustanovení: Od ručební povinnosti jako řidič jest osvobozen, kdo řídil silostroj ve výkonu své veřejné nebo smluvní služby (vertragsmassigen Dienstes), nebo ve veřejném zájmu převzaté povinnosti.« Ve zprávě komise panské sněmovny se uvádí při poradách o druhé vládní předloze tohoto zákona, že »komise se jednohlasně usnesla k odst. (2) § 1 učiniti výjimku jen pro osoby vojenské, které silostroj řídily ve výkonu své služby« a v důsledku tohoto usnesení přichází již v jejím návrhu jako druhý odstavec § 1 předpis tohoto doslovu: »Od ručební povinnosti jakožto řidiči jsou osvobozeny osoby vojenské, když řídily silostroj ve výkonu své služby«. Při speciální debatě v panské sněmovně dne 18. prosince 1907 byl tento doslov zákona jednomyslně přijat. Ve zprávě justičního výboru poslanecké sněmovny o tomto usnesení panské sněmovny k navrhovanému odst. (2) § 1 se uvádí: »Panskou sněmovnou usnesená výjimka ohledně řidičů náležejících vojenskému stavu má svůj důvod ve zvláštních poměrech vojenské služby, která ukládá osobám jí dotčeným tuto činnost a její způsob provedení zcela nezávisle na jejich vůli. Proti obecenstvu stačí úplně neobmezené ručení vojenského eráru. (Dem Publikum gegenuber ist durch die unbeschrankte Schadenshaftung des Militararars vollauf genugt)«. Při projednávání v plenu poslanecké sněmovny nedoznal tento doslov změny a nedošlo o něm k debatě. Z toho jest zřejmo, že bylo zákonodárným úmyslem vyloučiti vojenské osoby jako řidiče, řídily-li jízdný silostroj ve výkonu své služby, z ručení vůbec, poněvadž stát sám poskytuje osobám poškozeným provozováním vojenského silostroje, řízeného vojákem, dostatečnou záruku za náhradu způsobené škody, jak jest uvedena v § 1 odst. (1) aut. zák. Dále jest vyříditi dovolání, pokud se zabývá § 7 aut. zák., na nějž klade dovolatel hlavní důraz, a z něhož se snaží dovoditi oprávněnost svého nároku proti vojenskému řidiči podle, předpisů "občanského zákona. Dovolatel poukazuje k tomu, že, stanoví-li zákonodárce v § 7 aut. zák., že ustanoveními tohoto zákona není vyloučeno rozsáhlejší ručení podle obecného zákoníka občanského nebo jiných zákonů«, bylo úmyslem jeho podřaditi pod toto zákonné ustanovení všechny případy, v nichž občanský nebo jiný zákon poskytuje poškozenému výhodnější posici pro uplatnění jeho náhradních nároků, než ji poskytuje zákon automobilový a že by se při úzkém výkladu, jaký dává tomuto zákonnému ustanovení odvolací soud, vykládaje je tak, že se jím míní jen větší rozsah náhrady, posice poškozeného zhoršovala a byl by zbavován práv, jež mu až dosud poskytoval občanský zákon. I když nelze souhlasiti s názorem odvolacího soudu, že slovy rozsáhlejší ručení« jest rozuměti pouze »větší rozsah náhrady«, poněvadž tento výklad přímo doslovu zákona odporuje, nelze přece dáti za pravdu vývodům dovolání, poněvadž takové rozsáhlejší ručení, než ustanovuje automobilový zákon v § 1 odst. 1 při poranění na těle, o něž tu běží (§§ 1325 a 1326 obč. zák.), není ve příčině řidičů obsaženo ani v občanském zákoně ani v zákoně jiném. V občanském zákoně není obsaženo proto, že automobilový zákon, stanovící ručení za výsledek, jest přísnější, než občanský zákon stanovící ručení za vinu a jiného zákonného předpisu, který by se na souzený případ hodil, v tom směru není.