Čís. 11592.

Sudiště podle § 81 j. n. platí i pro žalobu majitele nemovitosti, by byl žalovaný uznán povinným dáti vymazati vnucený vklad zástavního práva pro vykonatelnou pohledávku, ježto prý vklad ten vázne na nemovitosti beze všeho důvodu.
(Rozh. ze dne 22. dubna 1932, R I 133/32.)
Žalobu, domáhající se na žalovaném, by byl uznán povinným dáti vymazati vnucený vklad pro vykonatelnou pohledávku, zadala žalobkyně, majitelka nemovitosti, na sudišti podle § 81 j. n. K námitce místní nepříslušnosti soud prvé stolice žalobu odmítl, rekursní soud zamítl námitku místní nepříslušnosti. Důvody: Prvý soud vychází z názoru, že jde o žalobu, jejímž podkladem jest obligační nárok na odbřemenění, a že tudíž nejde o žalobu ve smyslu § 81 j. n. Avšak jest přisvědčiti výtce stěžovatelky, že prvý soud neprávem považuje za základ této žaloby obligační nárok na odbřemenění. Ze žaloby plyne, že se žalující strana domáhá výmazu vkladu zástavního práva z důvodu, že se tento vklad stal neprávem, bezdůvodně a z omylu v osobě zavázaného, že tedy zástavní, tudíž věcné právo vázne na nemovitosti patřící vlastnicky žalující straně neprávem, že nemovitost jest prosta zástavního práva vloženého ve prospěch žalované strany, ježto právo to ani platně nevzniklo. Jest tedy žalobní žádání jen důsledkem tvrzené vadnosti samého vloženého práva věcného, nikoliv obligačního závazku žalované strany. Proto jest žalobu podřaditi pod ustanovení § 81 j. n.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Žalobkyně žádá v žalobní žádosti, by byl žalovaný uznán povinným dáti vymazati vnucený vklad pro vykonatelnou pohledávku, domáhá se tedy žalobou uznání nezatíženosti své nemovitosti exekučním zástavním právem pro žalovaného na ni vloženým a jeho výmazu, poněvadž na ní vázne beze všeho důvodu. Domáhá se výmazu toho na žalovaném, který si prý neprávem vydobyl vklad exekučního zástavního práva na nemovitost. Jest to žaloba podle § 62 knih. zák., o níž se zmiňují i §§ 81 a 91 j. n., mluvíce o žalobě, jíž se kdo domáhá toho, že nemovitost jest prosta věcného práva, o žalobě o výmaz zástavního práva. Jest proto přisvědčiti rekursnímu soudu, že pro žalobu tu jest příslušný soud zmíněný v § 81 j. n., a to z důvodů v rekursním usnesení uvedených, na něž se poukazuje. Soud rekursní nepřehlédl, že žalovaným není vlastník hypotéky, jak stěžovatel míní, neboť vlastník hypotéky jest právě obtížen hypotekární pohledávkou, jest žalobcem a nemůže proto jako knihovní dlužník býti o výmaz žalován. Žalobkyně se domáhá uznání, že její nemovitost jest prosta zástavního práva, uvádějíc výslovně, že ani sama, ani její předchůdkyně ve vlastnictví nemovitosti neuzavřela se žalovaným soudní smír, na jehož základě bylo na její nemovitost vloženo vnuceným vkladem zástavní právo pro pohledávku žalovaného. Takto tvrdí žalobkyně, že zástavní právo pro uvedenou pohledávku nikdy platně nevzniklo a do knih se dostalo jen omylem, záměnou osob téhož jména. Jest tedy žalováno o uznání, že nemovitost jest prosta zástavního práva a že žalovaný jest nucen je vymazati z pozemkové knihy, čímž jest příslušnost podle §§ 81 a 91 j. n. opodstatněna. (Srov. rozh. 3952 sb. n. s.). Rovněž nelze přisvědčiti rekurentovi, že by bylo třeba prováděti exekuci ad factum prestandum, neboť lze použíti k tomu cíli ustanovení § 350 ex. ř.

Citace:

č. 11592. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 486-487.