— Čís. 11533—357Čís. 11533.Novela o práva manželském (zákon ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n.).Podle § 19 zák. lze se domáhati nové úpravy stavu založeného na ujednání stran nebo na rozhodnutí soudu, nikoliv úpravy otázek, jež dosud vůbec nebyly upraveny. Dosavadní úpravou jest rozuměti úpravu positivního rázu, nikoliv zřeknutí se nároku. Nároky, jichž nové úpravy lze se podle § 19 zák. domáhati, rozdělení jmění a výživa manželky a zaopatření dětí, jsou každý pro sebe nárokem samostatným, mohou býti každý samostatně uplatněn a, není-li opačná vůle stran, nelze z toho, že jeden byl upraven, dovozovati nárok na úpravu druhého.Změna poměrů bez zřetele na § 19 zák. neodůvodňuje přiznání výživného manželce, jež se ho původně vzdala, leč že by bylo usuzovati na to, že strany měly v úmyslu připustiti jeho změnitelnost.(Rozh. ze dne 2. dubna 1932, Rv I 136/31.)Manželství síran bylo dne 13. března 1913 dobrovolně rozvedeno, při čemž se manželka vzdala nároku na výživné. Usnesením ze dne 30. srpna 1919 bylo manželství stran rozloučeno. Žaloba manželky proti manželi o placení výživného byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchtodůvodů:Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu z důvodu § 503 čís.4 c. ř. s., leč neprávem. Míní, že jest oprávněna žádati podle § 19 rozlukového — Čís. 11533—zákona přiznání výživného, ač se ho vzdala smírem ze dne 13. března 1913 při dobrovolném rozvodu manželství, poněvadž při rozvodu došlo mezi manželi smírem k úpravě o rozdělení jmění a dovolatelka majetkových předmětů, jichž se jí ze smíru dostalo následkem válečných a pováléčných poměrů pozbyla, což prý již podle citovaného § 19 postačí a není potřebí, by smír byl ujednán přímo o výživném; ostatně prý smírem jí přiznané majetkové předměty a výhradně požívání jest na rovni s výživným stanoveným ve formě peněžité renty. Názoru dovolatelky bylo by přisvědčit! tehdy, kdyby dohoda o rozdělení jmění a o užívání jeho jednotlivých částek dovolatelkou měla podle úmyslu smluvních stran býti náhradou za výživné a na její výživu určena a kdyby se dovolatelka byla výživného zřekla jen důsledkem toho. Kdyby však zřeknutí se výživného dovolatelkou nebylo v oné příčinné souvislosti s rozdělením jmění a s umluveným jeho požíváním, nebylo by lze dovolatelce přisvědčití. Podle § 19 zákona rozlukového lze se domáhati nové úpravy stavu založeného na ujednání stran nebo na rozhodnutí soudu, nikoli úpravy otázek, které dosud upraveny vůbec nebyly. Dosavadní úpravou rozuměti jest úprayu positivního rázu, nikoli však zřeknutí se nároku, jímž se úprava nároku nejen neprovádí, nýbrž nárok sám shodnou vůlí stran se přímo vylučuje. Nároky, jichž nové úpravy lze se podle § 19 rozlukového zákona domáhati, totiž rozdělení jmění a výživy manželky a zaopatření dětí (§§ 106 a 108 obč. zák.), jsou každý pro sebe nárokem samostatným, mohou býti každý samostatně upraven a, není-li opačné vůle stran, nelze z toho, že jeden byl upraven, dovozovali nárok na úpravu druhého. Dovolatelka před procesním soudem ani netvrdila, že dohoda o společném majetku a o jeho užívání měla býti náhražkou výživného; naopak podle jejího přednesu mělo užívání trvati jen do doby, až se děti 'stran budou moci samostatně živiti, smluven tudíž jeho zánik í pro dobu rozvodu. Dovolatelka odůvodňovala nárok na výživné jen tím, že nastala změna majetkových poměrů stran. Jest tedy zkoumali, zdali změna bez zřetele na § 19 rozlukového zákona odůvodňuje přiznání výživného, ač se ho dovolatelka původně vzdala. Ani s tohoto hlediska není nárok dovolatelky oprávněn. Ze zákona nelze dovodili, že vzdání se výživného v každém případě má platnost jen s výhradou nezměněných poměrů; naopak jest vycházeli ze zásady, že každá smlouva, jíž jest i smír, upravuje poměry konečně a že změna poměrů nemá na ni vliv a změnitelnost vzdání se lze přiznali jen tam, kde podle vykládacího pravidla § 914 obč. zák. lze usuzovali, že smluvní strany jeho změnitelnost měly v úmyslu připustili. Tento názor právní vyslovil nejvyšší soud opětně, i v rozhodnutí čís. 5417 sb. n. s., jehož se i dovolatelka dovolává a na něž též poukazuje. Dovolatelka v prvé stolici vůbec netvrdila skutkové okolnosti, z nichž by mohl býti dovozován úmysl stran, že se vzdání se výživného děje jen za předpokladu nezměněných poměrů. Ostatně s možnosti změny v majetkových poměrech stran lze a se ztrátou výdělečnosti stářím neb chorobami dokonce jest počítali. Ani okolnost, že usnesením ze dne 30. srpna 1919 došlo k rozluce manželství místo dřívějšího rozvodu, nelze považovali za důležitý důvod pro přisouzení výživného, ježto rozluka neměla ve příčině výživného vlivu, ana, jak shora uvedeno, dovoiatelka neměla na ně nárok ani v době, kdy manželství bylo jen rozvedeno.