Čís. 11563.

Slovem »stav« nerozumí se v § 505 obč. zák. stav rodinný, nýbrž příslušnost k určité ze tříd, na které bylo občanstvo rozvrstveno v době vydání obecného občanského zákoníka. Na změnu nastalou oženěním nevztahuje se omezující ustanovení § 506 obč. zák.
Je-li výměnkáři jako výměnek určena určitá místnost výhradně pro něho, může jako hlava rodiny vžiti k sobě i manželku. Odkázala-li zůstavitelka svému manželu do smrti bydlení ve svém domě nevyslovivši přání, by se manžel po druhé neoženil, a neustanovila-li nic o odkazu pro případ jeho sňatku, neodkázala mu byt jen pro případ jeho vdovství, nýbrž bez ohledu k tomu, zda se podruhé ožení, čili nic.
(Rozh. ze dne 14. dubna 1932, Rv I 549/32.) Zůstavitelka uložila v závěti dědicům, svým dětem, by zřídily jejímu manželu v domě, jehož nabudou po ní dědictvím, doživotní a bezplatný byt a by se o pozůstalého manžela staraly. Když se pozůstalý manžel napotom oženil a druhá jeho manželka sdílela s ním byt v domě dětí zůstavitelčiných, domáhaly se děti na pozůstalém manželu, by bylo uznáno právem, že žalovaný není oprávněn míti ve svém bytě svou druhou manželku, že jest povinen ji z bytu odstraniti a jí přístup do něho nedovoliti. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud z těchto důvodů: Ze závěti vyplývá, že zůstavitelka chtěla zříditi manželu právo bytu jen pro jeho osobu. Právo bytu zřízené manželu v závěti nelze jakožto osobní služebnost rozšiřovati nad potřebu, jež tu byla v době zřízení práva (§§ 506, 521, 848 obč. zák.). Správně tudíž soud prvé stolice zdůraznil, že podle § 506 obč. zák. pozdější změny ve stavu oprávněného nedávají mu nárok na rozšířenější užívání. Námitka žalovaného, že byl nucen se znovu oženiti, by našel u manželky péči, již mu děti odpíraly, není právně závažná, ježto žalobci jsou povinni konati žalovanému služby a žalovaný může tento nárok uplatňovati proti žalobcům sporem.
Nejvyšší soud žalobu zamítl.
Důvody:
Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatel ve výkladu závěti Kateřiny V-ové pokud jí byl dovolateli odkázán doživotní a bezplatný byt v domě čp. 1341. Soud dovolací schvaluje názor odvolacího soudu, že k výkladu posledního pořízení stačí úplně písemná závěť, v níž notář jen šíře rozvinul vůli zůstavitelky před ním projevenou, že odkazuje svému manželu byt a zaopatření. Účel odkazu tohoto jest mezi stranami nesporný: měly jím býti zajištěny žalovanému, jenž nemá majetku a jest pokročilejšího věku, do jeho smrti byt a živobytí. Jde tudíž o zřízení výměnku, jak i strany uznávají, nazývajíce byt, o nějž jde, bytem výměnkářským. Jak by bývala zůstavitelka pořídila, kdyby byla pomýšlela na případnou novou ženitbu svého manžela, vymyká se zjišťování, poněvadž žádná ze stran ani netvrdí, že zůstavitelka uvažovala o podobné možnosti a zejména že se vyslovila, že se žalovaný ženiti nesmí, a v případě sňatku že nemá práva vžiti do výměnkářské světnice svou druhou manželku. Jest proto vyložiti její vůli podle § 914 obč. zák. a, ježto jde v podstatě o užívání bytu, i podle §§ 484, 505 a 506 obč. zák. Podle těchto předpisů může dovolatel užívati bytu podle své potřeby hledě k svému stavu, své živnosti a své domácnosti podle času, kdy bylo užívání povoleno. Slovem »stav« nerozumí se stav rodinný, jak mylně za to mají nižší soudy, nýbrž příslušnost k určité z tříd, na které bylo občanstvo rozvrstveno v době vydání obecného občanského zákonníka. Změnu nastalou sňatkem jest zahrnouti pod změnu v domácnosti. Kdežto o změně ve stavu a v živnosti ustanovuje § 506 obč. zák., že pro ni nesmí oprávněný užívání rozšířiti, nezná zákon tohoto omezení při změně v domácnosti. Pokud jde o výměnek, zastáván jest názor, jejž přejímá soud dovolací, že, je-li výměnkáři jako výměnek určena určitá místnost výhradně pro něho, může jako hlava rodiny k sobě vžiti i manželku (Ehrenzweig: Obligace str. 569). V souzeném případě zůstavitelka Kateřina V-ová, chtějíc zabezpečiti svému muži do smrti bydlení ve svém domě, odkázala mu bezplatný a doživotní byt. Zůstavitelka nevyslovila přání, by se její manžel po druhé neoženil, a také neustanovila nic o odkazu pro případ jeho sňatku. Z toho jest vyvoditi, že mu neodkázala byt jen pro případ jeho vdovství, nýbrž bez ohledu na to, zda se po druhé ožení, čili nic. Rozhodl-li se žalovaný pro druhý sňatek, jest podle § 91 obč. zák. povinen manželce opatřiti byt a manželka jest povinna podle §§ 91 a 92 obč. zák. následovati svého manžela do jeho bytu a vésti mu domácnost; oběma pak manželům ukládá § 44 obč. zák., by pospolu žili a vzájemně si pomáhali. Poněvadž žalovanému jest určena jako výměnek určitá místnost, může jí užívati podle své potřeby, do niž spadá i vedení domácnosti manželkou. Tím nejsou žalobci nikterak stiženi, poněvadž, i kdyby žalovaný bydlel ve svém bytě sám, vylučoval by i tak žalobce z jakéhokoliv užívání výměnkářské světnice. Z druhé části odkazu žalovaného, v níž jest pamatováno na jeho zaopatření a ošetřování, nelze vyvoditi nic pro závěr, že byt byl žalovanému odkázán jen pro dobu vdovství, nýbrž plyne z toho jen tolik, že žalobci jsou povinni veškeré tam uvedené zaopatření a péči žalovanému poskytovati, arciť v předpokladu, že a pokud to bude od nich žádati, a že zůstavitelce záleželo jen na tom, by byl její manžel z jejího majetku do smrti vším zaopatřen. Chová-li se manželka k žalobcům urážlivě, nemá to s výkonem oprávnění žalovaného nic společného.

Citace:

č. 11563. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 439-441.