Čís. 11309.
Obchodní pomocníci (zákon ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák.).
Důvěry zaměstnavatele pozbyl (§ 27 čís. 1 zák.) redaktor ústředního listu politické strany, jenž útočil v jiném časopise na tutéž politickou stranu a na její ústřední orgán.
Zaměstnavatelovu důvěru může podkopati i jednání nesouvisející se službou, svědčí-li o zaměstnancovu sklonu k nevěrnosti nebo trpí-li jím podnik ho zaměstnávající.
(Rozh. ze dne 7. ledna 1932, Rv I 2067/30.)
Žalobce byl zaměstnán u žalované firmy jako redaktor periodického časopisu »Č.«, ústředního orgánu strany s., jehož majitelem a vydavatelem byla žalovaná firma. Byv žalovanou propuštěn, domáhal se žalobce na ní zaplacení toho, co by mu příislušelo do ukončení služebního poměru řádnou výpovědí. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Právní otázkou rozepře jest, zda byl žalobce předčasně propuštěn ze služeb žalované z důležitého důvodu. Jest nesporné, že žalobce byl k žalované firmě ve služebním poměru jako redaktor periodického tiskopisu »Č.«, jehož majitelem a vydavatelem jest žalovaná firma. Z toho plyne, že se na žalobcův služební poměr vztahují podle § 2 čís. 3 zákona ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák. ustanovení tohoto zákona. Jest dále nesporné, že periodický tiskopis »C.« jest ústředním orgánem strany s. a že žalobce v době, kdy byl redaktorem »Č.«, napsal a tiskem uveřejnil v prvním čísle časopisu »A.« úvodní článek nadepsaný »Politické strany na prodej«, jehož obsah byl zjištěn v rozsudku prvého soudu. Tyto skutkové okolnosti postačí k řádnému posouzení sporné otázky, zda bylo předčasné propuštění žalobce ze služeb žalované po zákonu odůvodněno, a není odvolací řízení neúplné proto, že nebyl zjištěn celý obsáhl služební smlouvy. Zejména nesejde na tom, že žalobci nebyla služební smlouvou zakázána literární činnost a spolupráce v jiném listě, neboť rozhodným jest tu jen, zda se žalobce svým jednáním stal nehodným důvěry zaměstnavatelky, a povinnost, zachovati si zaměstnavatelovu důvěru, jest tak zřejmou povinností zaměstnancovou, že není potřebí, by mu bylo zvláště zakazováno jednání, které by ho činilo nehodným zaměstnavatelovy důvěry. Proto nemají význam výtky, jež dovolatel činí v této příčině napadenému rozsudku s hlediska dovolacích důvodů čís. 2 a 3 § 503 c. ř. s. K vývodům dovolatelovým po právní stránce (§ 503 čís. 4 c. ř. s.) jest uvésti toto: Důležitým důvodem, opravňujícím zaměstnavatele k předčasnému propuštění zaměstnance jest podle § 27 čís. 1. zákona o obohodních pomocnících především zaměstnancova nevěra ve službě a k ní se druží pozbytí zaměstnavatelovy důvěry. Zákon nepodává definice těchto dvou pojmů. Pojem věrnosti není ostatně pojmem převážně právním, je spíše pojmem mravoučnými (ethickým), jistě však zákonem míněná věrnost pramení z mravní potřeby, by zaměstnanec nepoškozoval oprávněné zájmy svého zaměstnavatele. Pozbytí důvěry zaměstnavatelovy jest ovšem zpravidla důsledkem) zaměstnancovy nevěry, ale může býti způsobeno i takovými jednáními neb opomenutími zaměstnancovými, pro něž se sice zaměstnanec nestává nevěrným, ale přece jen se stává nehodným zaměstnavatelovy důvěry. Čím důležitější a odpovědnější jest zaměstnancovo služební postavení, tím důtklivější jest zaměstnancova povinnost, zachovati si zaměstnavatelovu důvěru, a tím náročnější může býti zaměstnavatel ve příčině věrnosti a důvěryhodnosti zaměstnancovy. V napadeném rozsudku bylo zjištěno a dovolatel tomu neodporuje, že ve článku »Politické strany na prodej« útočí žalobce také na politickou stranu s. a na její ústřední orgán »Č.«, jehož byl tehdy redaktoremi a jehož majitelem a vydavatelem jest žalovaná. Majitel a vydavatel pblitického listu má nepochybně nejen mravní, nýbrž i hmotný zájem na tom, by proti jeho listu a proti politické straně, jejímž jest orgánem, nebylo útočeno, a to dokonce vlastním redaktorem, neboť takové jednání jest způsobilé, přivoditi zmenšení počtu přívrženců strany a odběratelů listu a takto poškoditi majitele a vydavatele listu i hmotně. Lze sice souhlasiti s dovolatelovým názorem, že se služební smlouvy neplyne pro zaměstnance povinnost i ve příčině jeho soukromého politického přesvědčení, ale o to ve sporu vůbec nejde, nýbrž jde jen o otázku, zda se žalobce provinil jednáním, pro které se stal nehodným zaměstnavatelčiny důvěry. K takovému jednání neopravňuje zaměstnance ani zásada svobody přesvědčení a volnosti projevu, na kterou klade důraz dovolatel. Připomenouti jest, že zákon čís. 20/1910 nerozeznává v § 27 čís. 1. mezi mezi jedináním služebním a mimoslužebním a že zaměstnavatelovu důvěru může podkopati i jednání nesouvisející se službou, svědčí-li o zaměstnancovu sklonu k nevěrnosti nebo trpí-li jím podnik jej zaměstnávající (viz rozhodnutí čís. 7119 sb. n. s.). Podle toho, co bylo uvedeno, dospěl i dovolací soud k úsudku, že se žalobce sepsáním a uveřejněním článku »Politické strany na prodej« provinili takovým jednáním, které ho učinilo nehodným důvěry žalovanou mu věnované, a že jest takto opodstatněn důležitý důvod k předčasnému jeho propuštění podle § 27 čís. 1. zákona ze dne 16. ledna 1910 čís. 20 ř. zák.