Čís. 11738.
Změna v osobách společníků při tiché společnosti nemůže nastati bez obapolného souhlasu. — Čís. 11738 —
704
Bez souhlasu tichého společníka nemůže se státi komplementářem místo dosavadní veřejné společnosti jednotlivec.
(Rozh. ze dne 10. června 1932, R I 261/32.)
Žalobce byl tichým společníkem veřejné obchodní společnosti K. a spol., jejímiž veřejnými společníky byli Alois H., Gustav K. a Albert H. Žalobce vypověděl společenský poměr dne 14. listopadu 1928 ke dni 30. června 1929. Alois H. a Gustav K. vystoupili z veřejné společnosti dne 18. listopadu 192l8, žalobce zvěděl o jich vystoupení v únoru 1929, vystoupení jich bylo zapsáno do obchodního rejstříku dne 8. srpna 1929. Žalobou, o níž tu jde, domáhal se žalobce vyplacení společenského vkladu na Aloisů H-ovi a Gustavu K-ovi. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, v podstatě z těchto důvodů: Žalovaní ručili by podle čl. 112 obch. zák. za žalobcovu peněžní pohledávku, kdyby v době vzniku pohledávky, dne 30. června 1929, byli ještě náleželi k firmě jako veřejní společníci, nebo kdyby již byli bývali vyloučeni, ale jejich vyloučení nebylo se stalo žalobci známým (čl. 25 obch. zák.). Ježto však žalobce již v únoru 1929 o jejich vyloučení věděl, neručí žalovaní za pohledávku žalobce vzniklou teprve dnem 30. června 1929. Žalobce může se tedy držeti jen Alberta H-a, jakožto majitele obchodntíivnosti ve smyslu čl. 265 obch. zák. Z korespondence vychází, že žalobce dobře věděl, že Albert H. po vystoupení žalovaných stal se majitelem firmy. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by ji, vyčkaje pravomoci, znovu projednal a rozhodl. Důvody: Odvolatel má za pochybený názor prvého soudu, podle něhož žalobní pohledávka vznikla teprve dne 30. června 1929, takže žalovaní za ni neručí, vystoupivše s vědomím žalobce již dříve z tehdejší veřejné obchodní společnosti. Proti tomu uvádí žalobce především, že podle článku 146 obch. zák. veřejný společník ručí i po svém vystoupení ze společnosti, že žalovaní v době vzniku pohledávky, jež jest předmětem žaloby, byli ještě společníky dřívější firmy K. a spol., a že i jejich dřívější vystoupení ze společnosti bez souhlasu žalobce bylo proti němu nezávazné, najmě an jejich výmaz v obchodním rejstříku byl proveden teprve dne 8. srpna 1929. Odvolání jest odůvodněné. Při posuzování souzeného případu jest podle názoru soudu odvolacího vycházeli z těchto hledisek: Jak nesporno, vypověděl žalobce dne 14. listopadu 1928 tichou společnost ke dni 30. června 1929 a tím projevil vůli, že tímto dnem chce zrušiti společenský poměr tiché společnosti. Tehdy záležela veřejná společnost ještě ze žalovaných a Alberta H-a. Teprve dne 18. listopadu 1928 žalovaní skutečně vystoupili z firmy, i když jejich výmaz a výmaz firmy společnosti K. a spol. byl proveden teprve dne 8. srpna 1929 v obchodním rejstříku. Žalobce nabyl o tomto skutečném vystoupení vědomosti již dávno před 30. červnem 1929. Vystoupením žalovaných přestala veřejná společnost, poněvadž zbyl jen jediný společník Albert H., který, jak rovněž nebylo popřeno, převzal firmu s akiivu a pasivy. Nastala tedy změna v osobě společníků a přejímatel Albert H. převzal tím ručení za závazky dřívější společenské firmy podle čl. 112 a 146 obch. zák. s vystoupivšími společníky, žalovanými. Vždyť — Čís. 11738 —
705
v korespondenci není nic o tom, že žalobce propustil žalované z ručení proti sobě, což by však bylo bývalo nutné, kdyby žalovaní důvodně mohli namítati své osvobození (§ 1409 obč. zák.). Vždyť v době výpovědi byli ještě ve společnosti, k níž náležel žalobce jako tichý společník a jenž dnem 30. června 1929 získal jako věřitel nárok na svou rozdělovači pohledávku. Žalovaní nemohou žalobci namítati, že ve skutečnosti již mnohem dříve vystoupili a že žalobce o tom také věděl, poněvadž si nemusil dáti líbiti změnu komplementáře a to ještě k tomu tehdy, když již vypověděl tichou společnost, ještě než došlo k vystoupení žalovaných. Tichému společníku nemůže býti lhostejné, kdo jest mu určen jako jeho věřitel pro jeho pohledávku, an uzavřel smlouvu se společností sestávající ze žalovaných a Alberta H-a. Napadený rozsudek ovšem dovozuje, že žalobce nevyvodil z vystoupení žalovaných nutné důsledky, nepožadovav okamžité zrušení tiché společnosti, a ani žaloba prý nevychází z takového zrušení podle čl. 262 obch. zák. jen, kdyby tomu tak bylo, mohlo by se rozdělení podle čl. 265 vztahovati na den vystoupení obou žalovaných. Ježto však žalobce setrval na výpovědi, ačkoliv byl zpraven o vystoupení žalovaných, netýká se prý výpověď již pohledávky, jež jest předmětem žaloby. Z korespondence jasně vyplývá, že žalobce neměl nikdy na mysli, by prodloužil se společníkem, který jediný zůstal, tichou společnost a stále znovu trvá na tom, by mu byla předložena bilance z konce roku 1928, ježto prý není srozuměn s vystoupením žalovaných, a že předložená bilance má v podstatě za základ také jen stav z konce roku 1929. Čl. 265 obch. zák. se nevyslovuje o ručení dřívějších společníků, kteří tu byli v době výpovědi, nýbrž pojednává jen o vyřízení obchodů mezi majitelem obchodní živnosti a tichým společníkem, nedotýkaje se otázky ručení. Napadený rozsudek zamítl tedy žalobu neprávem. Ježto se však se svého stanoviska nezabýval otázkou správnosti zažalované pohledávky, jest pro vady řízení, jež tím byly způsobeny, toho času konečné rozhodnutí nemožné, pročež muselo býti usneseno, jak shora.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Je nesporno, pokud se týče zjištěno, že žalobce byl tichým společníkem veřejné obchodní společnosti K. a spol., že společenský poměr vypověděl dne 14. listopadu 1928 ke dni 30. června 1929, že v čase výpovědi byli veřejnými společníky firmy K. a spol. žalovaní a Albert H., kteří teprve po výpovědi ze společnosti vystoupili dne 18. listopadu 1928 a že žalobce zvěděl o jich vystoupení v únoru 1929, kdežto vystoupení to do obchodního rejstříku bylo zapsáno teprve až 8. srpna 1929. Změna v osobách společníků při tiché společnosti nemůže nastati bez obapolného souhlasu, nemohl se proto v souzeném případě bez žalobcova souhlasu státi komplementářem místo dosavadní veřejné společnosti jednotlivec. Že k takovéto změně dal žalobce souhlas, žalovaní ani netvrdí. Nemohlo proto jejich vystoupení z veřejné společnosti K. a spol. jeviti proti žalobci právní účinky a ručí proto i po tomto svém vystoupení solidárně s nynějším majitelem firmy K. a spol. Albertem H-em podle § 112 obch. zák. za zaplacení zažalované pohledávky, jejíž výši bude třeba teprve zjistiti. Pokud stěžovatelé mají za to, že žalobce nemůže proti nim nárok na zaplacení své pohledávky ze společenského poměru uplatňovati proto, že již v únoru 1929 zvěděl, že z veřejné společnosti K. a spol. vystoupili a přes to nezrušil společenský poměr z tohoto důvodu po rozumu čl. 262 obch. zák., čímž prý dal zřetelně najevo, že se spokojuje se zbyvším společníkem Albertem H-em, jenž firmu samojediný převzal, jako s komplementářem, nelze jim přisvědčili. Žalobce mohl sice použiti práva podle čl. 262 obch. zák., ale nemusil, zejména an již společenský poměr před tím vypověděl a žalovaní mu ručili podle čl. 112 obch. zák. za zaplacení jeho pohledávky solidárně s Albertem H-em. Že je žalobce propustil ze závazku a se spokojil s Albertem H-em jako s jediným svým dlužníkem, neplyne z korespondence.