Čís. 11347.
Ochrana nájemců (zákon ze dne 25. dubna 1924, čís. 85 sb. z. a n.).
Úplata, jež byla dána za to, že se pronajímatel vzdal práva žádati na nájemci, by mu podle svého závazku vrátil místnosti ve stavu, v němž je jeho předchůdce převzal, nespadá pod ustanovení § 20 zák. Lhostejno, zda nájemce svému předchůdci adaptace, jež měl odstraniti, nahradil, a zda tyto adaptace byly na zřejmý prospěch domu, čili nic.
(Rozh. ze dne 22. ledna 1932, Rv I 1215/30.)
Žaloba, jíž se domáhal žalobce na žalovaném zaplacení 11000 Kč, byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Podkladem žaloby jest v podstatě tvrzení, že částka 11000 Kč, jejíhož vrácení se žalobce domáhá, byla »odstupným«, t. j. že si žalovaní (pronájemci) dali tuto částku poskytnouti mimo nájemné za to, že žalobci pronajali obchodní místnosti. Tím byl po právní stránce uplatněn důvod § 20 odstavec 2 a 3 a § 30 zákona ze dne 25. dubna 1924 čís. 85 sb. z. a n., za jehož platnosti byly smlouva nájemní a o úplatě uzavřeny. Nižší soudy však zjistily, že se žalobce zavázal v písemné nájemní smlouvě, datované dnem 31. prosince 1924, že po skončení nájmu odevzdá místnosti pronajímatelům v tom stavu, v jakém byly před tím, než jeho předchůdce provedl v nich stavební změny, a že uvede tyto místnosti na svůj náklad do původního stavu, nedohodnou-li se strany jinak. Dále zjistily nižší soudy, že podle listiny datované dnem 1. ledna 1925 se žalobce dohodl se žalovanými v ten rozum, že hledíc k obtížím spojeným s takovými adaptacemi (rozuměj s obnovením dřívějšího stavu), strany se dohodly, že žalovaní pronajímatelé upouštějí od zmíněné povinnosti žalobcovy, nahradí-li jim ihned částku 11000 Kč, a že pronajímatelé souhlasí, by jim žalobce po skončení nájmu odevzdal místnosti v tom stavu, v jakém byly v době, kdy on je převzal. Konečně nižší soudy zjistily, že v tomto smyslu bylo mezi žalobcem a právním zástupcem žalovaných jednáno a že se takto stala dohoda. Za tohoto stavu věci nebyla úplata dána za to, že byly místnosti pronajaty, nýbrž za to, že se pronájemci vzdali práva žádati na nájemníkovi, by jim podle svého závazku vrátil místnosti v tom stavu, v jakém je jeho předchůdce převzal, a jest v té příčině schváliti stejný názor odvolacího soudu. Takto bylo vyvráceno tvrzení žalobcovo (v přípravném spise), že se nikdy o tom nejednalo, že by měl najaté místnosti uvésti do dřívějšího stavu a že pronájemci zvolili toto východisko při sepsání nájemní smlouvy, jen aby odůvodnili přijetí částky 11000 Kč. Je lhostejné, zda se nájemní smlouva a smlouva o úplatě staly současně, neboť tím se nestala smlouva o úplatě smlouvou zapovězenou. Z toho, co bylo dosud uvedeno, jest již také zřejmo, že jest pro žalobní nárok lhostejno, zda žalobce svému předchůdci adaptace nahradil, a nebylo třeba prováděti o tom důkaz, neboť v souzeném případě šlo o poměr mezi nájemníkem a pronajímatelem, jenž se týkal odstranění adaptací, tam šlo o poměr mezi dřívějším a pozdějším nájemníkem, jenž se týkal převzetí adaptací. K tomu se jen mimochodem podotýká, že žalobce najal místnosti na pět let a tedy patrně po tu dobu chtěl adaptací používati. Rovněž je lhostejné, zda byly adaptace na zřejmý prospěch domu a nebylo k tomu cíli třeba prováděti důkaz místním ohledáním, třebaže žalobce tento důkaz již v žalobě nabídl. Žalobce jen splnil, k čemu se platně zavázal, nemůže vlastníku domu vnucovali domnělý prospěch, jehož tento si nepřál a není oprávněn požadovati zpět, co podle svého platného závazku plnil.