Čís. 11585.

Dědic, převzavší smírem s ostatními dědici celý pozůstalostní dluh, nastupuje proti věřiteli jako jediný dědic jen, přistoupil-li věřitel ke smíru buď výslovně nebo sice mlčky, ale způsobem vytčeným v § 863 obč. zák., anebo učinil-li tak svým zmocněncem k jednání tomu (§ 1008 obč. zák.) vykázaným.
(Rozh. ze dne 16. dubna 1932, R I 191/32.)
Zůstavitel Jan M. dluhoval žalobci 6000 Kč. Žalovanému, nezletilému synu zůstavitele, byla pozůstalost odevzdána třemi osminami. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na žalovaném zaplacení 2250 Kč, tří osmin z pohledávky 6000 Kč. Žalovaný namítl nedostatek pasivního oprávnění ke sporu uváděje, že jedinou dlužnicí by byla matka žalovaného, Jindřiška P-ová, která za souhlasu Antonína M-a, žalobcova zástupce, jenž projednání pozůstalosti byl přítomen a dědický smír podepsal, převzala celou pohledávku žalobce 6000 Kč ku placení, takže žalovaný nič nedluhuje. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, vycházeje z předpokladu, že žalobcův otec Antonín M. při projednání pozůstalosti dne 12. prosince 1927 jeho pohledávku 6000 Kč jménem žalobce přihlásil, že matka žalovaného Jindřiška P-ová dědickým smírem všechny pozůstalostní dluhy převzala, tím nastoupila jako jediná dlužnice na místo dalších zákonných dědiců, nezl. Jana a Jindřišky M-ových, že Antonín M. v zastoupení a zmocnění žalobce tento dědický smír podepsal a nic nenamítal, tudíž k výměně dlužníků mlčky svolil, a že byl žalobcem zmocněn, by při projednání pozůstalosti žalobce zastupoval, a za něho jednal a že následkem toho jedinou dlužnicí pohledávky žalobcovy jest přejímatelka pozůstalosti Jindřiška P-ová, nikoli žalovaný. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by ji, vyčkaje pravomoci, znovu projednal a rozhodl. Důvody: Předpoklad prvého soudu, že Jindřiška P-ová, převzavší celý pozůstalostní dluh, tedy í pohledávku žalobce 6000 Kč, nastoupila jako jediná dlužnice místo dalších zákonných dědiců, svých dětí nezl. Jana a Jindřišky M-ových ve smyslu § 1405 obč. zák., byl by jen tenkrát na místě, kdyby buď žalobce sám k tomuto smíru byl přistoupil jako věřitel buď výslovně nebo sice mlčky, ale způsobem v § 863 obč. zák. vytčeným nebo byl učinil tak svým zmocněncem k ujednání tomu vykázaným. Ani to, ani ono se však nestalo. Okolnost, že v pozůstalostní věci došlo k dědickému smíru, podle něhož se jen Jindřiška P-ová zavázala zaplatiti veškeré pozůstalostní dluhy, mezi nimiž jest i uplatňovaná pohledávka žalobcova 6000 Kč, má místo jen mezi dědici samými, ale tím se žalovaná nestala universální dědičkou, a spoludědici nejsou již smírem o sobě proti věřitelům pozůstalosti sproštěni závazku podle § 821 obč. zák., naopak, ručí za, ně podle svého dědického podílu. Ježto jest nesporno, že se k pozůstalosti Jindřiška P-ová přihlásila vyminečně ze zákona k jedné čtvrtině, jest žalobce oprávněn čtvrtinu své pohledávky na ní žalobou vymáhati a zbytek na ostatních spoludědicích podle jich zákonných dědických podílů. Z pozůstalostních spisů i provedených důkazů zřejmo, že žalobce při projednání pozůstalosti osobně vůbec přítomen nebyl a ani dodatně dědický smír neschválil a že se jeho otec Antonín M. projednání v zastoupení, a zmocnění žalobce byl účastnil, nelze z průvodů těch vyvozovati. Z pozůstalostních spisů jest zřejmo, že Antonín M. pohledávku žalobce přihlásil a protokol o projednání pozůstalosti podepsal. Závěr prvého soudu, že se Antonín M. zúčastnil projednání pozůstalosti v zastoupení a ve zmocnění žalobce, a že jako jeho zástupce přihlásil jeho pohledávku, postrádá všeho podkladu a jest v rozporu se spisy. Připiš žalobcův ze dne 8. května 1928 lze jen vykládati tak, že žalobce s přihláškou své pohledávky otcem souhlasil, ale nelze z něho vyvozovali, že žalobce s převzetím své pohledávky jen Jindřiškou P-ovou se sproštěním ostatních zákonných dědiců souhlasil a k tomu přivolil, neboť k tomu bylo by podle § 1008 obč. zák. třeba zvláštní plné moci. Podle toho všichni dědici ručí žalobci podle § 821 obč. zák. a an žalovaný jest zákonným dědicem tří osmin pozůstalosti, může se žalobce na něm domáhali těchto tří osmin své pohledávky 2250 Kč. Námitka nedostatku pasivní legitimace není proto důvodnou.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Napadené usnesení odvolacího soudu odpovídá i stavu věci i zákonu. Dědický smír v pozůstalosti po Janu M-ovi byl uzavřen mezi dědici, žalobce však nebyl stranou v tomto dědickém smíru a ani osobně, ani zmocněncem ke smíru tomu nepřistoupil, jak odvolací soud ze zjištění prvého soudu správně dovodil. Žalobce, tvrdící, že má pohledávku za zůstavitelem, může požadovati její zaplacení na dědicích, jimž byla pozůstalost odevzdána, a to podle podílu, kterým jim pozůstalost byla odevzdána (§ 821 obč. zák.) bez ohledu na dědický smír, který dědici mezi sebou uzavřeli. Převzetí zůstavitelova dluhu jedním z dědiců ku zaplacení nezprošťuje druhé spoludědice ze závazku, pokud věřitel ku převzetí dluhu nepřivolil (§ 1405 obč. zák.). Že se žalobcovo přivolení nestalo, dovodil výstižně odvolací soud a neodporuje to zjištění prvého soudu, který ze svých zjištění učinil závěry odchylné, s nimiž nelze souhlasiti. Ani to, že žalobcův otec přihlásil žalobcovu pohledávku k pozůstalosti a že podepsal protokol o projednání pozůstalosti, v němž dědický smír byl sepsán, nemůže nahraditi zákonem vyžadované svolení žalobcovo, an odvolací soud nevzal za prokázáno, že se Antonín M. zúčastnil projednání pozůstalosti v zastoupení a zmocnění žalobce a jako jeho zástupce přihlásil jeho pohledávku, a ani dodatečně žalobce souhlas s převzetím dluhu Jindřiškou M-ovou neprojevil. Správně odvolací soud usoudil, že bylo by tu třeba bývalo zvláštní plně, moci podle § 1008 obč. z., ano by šlo o vzdání se práva proti spoludědicům a o narovnání. Že takováto zvláštní plná moc byla dána, nebylo ani tvrzeno, ani prokázáno. Za těchto okolností nelze podle § 863 obč. zák. pokládati souhlas za mlčky daný.

Citace:

č. 11585. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 479-481.