Čís. 11321.Ručení dráhy. Umístění železné tabulky (sklonovníku) pří trati tak, že zasahovala do volného prostoru 2000 m od osy kolejnic, jest přhiodou v dopravě podle § 1 zákona ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák., třebas sklonovník zasahoval jen nepatrně do volného prostoru. V tom, že citující stál u otevřeného okna železničního vozu v těsné jeho blízkosti, maje loket opřený o horní okraj spuštěného okna a jsa obrácen ve směru jízdy a, když mu něco padlo do oka, učinil rukou pohyb ven k odstranění cizího tělesa z oka a mávl rukou ven tak daleko, že si prsty poranil o hranu sklonovníku, — jest spatřovali jeho spoluzavinění, ne sice na příhodě v dopravě, nýbrž na úrazu.(Rozh. ze dne 8. ledna 1932, Rv I 1820/30.) Žalobce při jízdě vlakem mávl pravou rukou otevřeným oknem ze železničního vozu ven, chtěje si z oka odstraniti předmět, který mu tam padl otevřeným oknem, u něhož stál, a při tom mu narazila ha ruku železná tabulka (sklonovník), stojící vedle trati a zranila ho na malíčku pravé ruky. Žalobní nárok proti dráze na náhradu škody uznal procesní soud prvé stolice důvodem polovicí po právu. Odvolací soud nevyhověl odvolání ani té ani oné strany. Důvody: Žalobce, poukazuje k tomu, že prvý soud shledává jeho spoluzavinění v tom, že prodléval blízko spuštěného okna, a že soud uvádí, že to, že žalobce bezděčně, pocítiv prudkou palčivou bolest v oku, učinil rychlý pohyb k oku a od oka, nelze mu přičísti jako neopatrnost, ježto šlo o pohyby bezděčné vyvolané náhlou neočekávanou bolestí v oku a ve snaze bolest tu co nejrychleji odstrániti. Navazuje na tento názor prvého soudu, uvádí žalobce v odvolání, že, ano šlo o bezděčný pohyb, vyvolaný palčivou bolestí, nelze mu přičítati za zavinění, nepočínal-li si tak, jak by při řádné rozvaze bylo na místě. Dále uvádí žalobce v odvolání, že neprávem prvý soud shledává jeho zavinění v tom, že stál u otevřeného okna opřen loktem o okraj spuštěného okna, an na jiném místě rozsudku uvádí, že nepokládá vysunutí ruky z otevřeného okna na volné trati, kde není vůbec žádné viditelné překážky, i na vzdálenost přes 40 cm o sobě za neopatrnost, o níž by rozumně bylo lze předpokládati, že by úraz o pevný předmět železniční správou vedle trati v takové blízkosti umístěný mohl nastati. Žalobce uvádí dále, že napadený rozsudek protispisově zjišťuje, že žalobce opřen loktem o horní okraj spuštěného okna měl část ruky v ohnutém lokti z okna vysunutou. Avšak v tomto směru nelze žalobci dáti za pravdu, neboť zjištění to odpovídá tomu, co bylo shledáno při místním ohledání, totiž, že loket žalobcův — tedy část ruky — poněkud vyčníval přes okenní rám z vagonu ven. Soud odvolací nepokládá to, že žalobce stál těsně u okna a byl opřen loktem pravé ruky o horní okraj spuštěného okna a že měl část ruky v ohnutém lokti z okna vysunutou, ze neopatrnost, neboť tu ještě nelze mluviti o vyhýbání se z okna a jest obyčejným zjevem, že cestující si takto počínají, aniž by jim v tom bylo průvodčími vlaku zabraňováno, avšak, to, že žalobce, jak sám při svém výslechu jako strana udal, stoje u okna, byl čelem obrácen kupředu ve směru jízdy, jest mu v prvé řadě přičísti za neopatrnost, již má na mysli § 1297 obč. zák. Tento postoj u okna způsobil, že žalobci spadlo něco do oka, což pak vyvolalo jeho vysunutí ruky z pkna. Soud odvolací v tomto mávnutí ruky z okna ven vidí další neopatrnost a není toho názoru, že šlo o pohyb bezděčný, za který by žalobce pro náhlou neočekávanou bolest nebyl zodpovědným. I když byla bolest palčivá, nemohla způsobiti u žalobce takový stav, že by nevěděl, co dělá, a bylo nerozvážným od žalobce, pakliže rukou mávl ven z okna na vzdálenost 40 cm, ano plece každému rozumnému člověku, i když o tom tabulky na vozech železničních nejsou, jest známo, že každé nahýbání z okna jest nebezpečno. Proto o žalobcově vině na úrazu nemůže býti pochyby a odvolací soud sdílí v tom směru názor prvého soudu, že vina ta jest stejná jako, vina na straně žalované. Ani odvolání žalované strany není odůvodněno. Žalovaná strana, provádějíc odvolací důvody, popírá, že šlo v souzeném případě o příhodu v dopravě ve smyslu zákona ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák. a tvrdí, že není příčinná souvislost mezi tím, že tabulka sklonovníku sahala 6 mm do volného profilu, neboť prý by bylo došlo k úrazu, i kdyby sklonovník byl přesně v profilu. Soud odvolací sdílí názor prvého soudu, že šlo o příhodu v dopravě, za niž jest považovati každou nepravidelnost v železničním provozu, která nastala při výkonu, nebo ve příčině výkonu spadajícího do dopravní služby. Touto příhodou v souzeném případě bylo, že umístění železné tabulky (sklonovníku) při trati bylo takové, že zasahovalo do volného prostoru 2000 m od osy kolejnic měřícího a bylo o sobě způsobilé přívoditi tělesné zranění osob ve vlaku cestujících. Okolnost, že toto zasáhnutí do volného profilu bylo nepatrné, a činilo jen 6 mm, mohlo by míti význam, kdyby bylo prokázáno, že k úrazu by bylo došlo, i kdyby sklonovník byl přesně v profilu. To však prokázáno nébylo. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání ani té ani oné strany. Důvody: Žalovaný napadá rozsudek potud, pokud bylo uznáno, že žalobní nárok jest důvodem z polovice po právu, a uplatňuje dovolací důvod čís. 4 § 503 c. ř. s., avšak mámě. Odvolací soud v napadeném rozsudku uvedl a odůvodnil, že v souzeném případě, jde o příhodu v dopravě podle § 1 zákona čís. 27/69 ř. z. Soud dovolací shledává tento názor odvolacího soudu správným a odkazuje proto především na důvody napadeného rozsudku, které vývody dovolání nebyly ani vyvráceny, ani seslabeny. Dovolatel hájí názor, že příhodou v dopravě jest něco význačného, nepravidelného v želežniční dopravě, jakási abnormalita většího rázu, čemuž prý v souzeném případě tak není, an sklonovník zasahuje jen 6 mm a tedy jen nepatrně do volného vzduchového prostoru. S tímto názorem nelze souhlasiti. V teorii i praksi jest již ustálen názor že se přihodou v dopravě rozumí taková nepravidelnost nejen v dopravě (ve vozbě) samé, nýbrž i v zařízeních k dopravě sloužících, která jest o sobě způsobilá přivoditi poškození nebo smrt člověka a která nastala mimo osobu poškozeného. Za takové zařízení, které s dopravou souvisí a k jejímu bezpečnému provozu slouží, jest považovati i sklonovník, jímž se dává strojvůdci návěští o stoupání a klesání trati. Jest nerozhodné, zda sklonovník postaven od osy kolejnic do volného prostoru mm či 16 mm, a zda je předpis § 30 technických úmluv z 3. května 1908 pro žalovanou stranu závazný, neboť již první soud vycházel z předpokladu, že volný prostor ve zmíněném předpisu technických úmluv předepsaný byl žalovanou stranou pravidelně zachováván a tomuto předpokladu nebylo v odvolacími řízení odporováno a jest jej proto položiti za základ právního posouzení (čís. 4 § 503 c. ř. s.), Byl-li však v jiných případech volný próstor zachováván, ale nikoliv v tomto, z něhož úraz vznikl, jde o nepravidelnost v dopravě, zavazující dráhu podle § 1 zák. čís. 27/69 ř. zák. k náhradě škody. Dovolání žalovaného nebylo v důsledku tohoto právního názoru vyhověno. Žalobce napadá rozsudek potud, pokud nebylo uznáno, že žalobní nárok jest i druhou polovicí po právu, po případě že nebylo uznáno, že jest mnohem větší částí než polovicí po právu, a pokud byly důsledkem toho útraty prohlášeny za vzájemně zrušené. Jako důvod dovolací uplatňuje též jen čís. 4 § 503 c. ř. s., avšak rovněž marně. Stál-li žalobce, jak zjištěno, u otevřeného okna železničního vozu v těsné jeho blízkosti, maje loket opřený o horní okraj spuštěného okna a jsa obrácen ve směru jízdy, jednal neopátrně a správně k tomu poukázal již první soud, že cestující za takové situace jedná proti požadavku zvýšené opatrnosti při jízdě vlakem, poněvadž musí počítali s tím, že mu něco může padnouti do oka, což se také častěji přihází. Když pak žalobci za této situace skutečně něco do okapadlo a žalobce učinili rukou pohyb ven z okna k odstranění cizího tělesa z oka a mávl rukou ven tak daleko, že prsty u ruky narazil na hranu sklonovníku a na malíčku se při tom zranil, nemůže se omlouvati bezděčným pohybem, neboť tento pohyb byl jen následkem jeho dřívější neopatrnosti. Nižší soudy uznaly proto správně, že žalobce, který si takto počínal, nezachoval opatrnost vyžadovanou v § 1297 obč. zák. a že si svůj úraz spoluzavinil. Nejde tu sice o spoluzavinění žalobce na příhodě v dopravě podle ustanovení § 2 zák. čís. 27/69 ř. zák., avšak se zákonně předpokládaným zaviněním dráhy sbíhá se tu zavinění a tedy též ručení žalobce za úraz, neboť skutečnost, že sklonovník zasahoval do volného prostoru, nebyla tu jedinou příčinou nehody, ana se stala současně i neopatrným počínáním žalobce. V takovém případě platí ustanovení § 1304 obč. zák. Také pokud dovolatel brojí proti poměru, kterým bylo určeno dělení škody, není důvodu uchýliti se od názorů nižších soudů.