— Čís. 11736 —
Čís. 11736.
Nebylo-li uznáni jen abstraktním slibem, postrádajícím právního důvodu, nýbrž slibem splnění tu jsoucího závazku, který byl i číselně uznáním pevně stanoven a dala-li si druhá strana uznání to písemně potvrditi a vzala je bez námitek na vědomí, došlo k platné smlouvě o uznání, jež, majíc povahu disposice o tu jsoucím již právním poměru, jest i bez vzájemného slevování stran samostatným zavazovacím důvodem a nepodléhá promlčení, jež platí pro pohledávku tvořící podklad smlouvy, nýbrž obecnému promlčení třicetiletému.
(Rozh. ze dne 9. června 1932, Rv II 101/31.) Žalobu pozůstalosti po advokátu Dr. Josefu D-ovi proti žalovanému o zaplaceni palmárni pohledávky 4642 Kč oba nižši soudy zamítly.
Nejvyšší soud uznal podle žaloby.
Důvody:
Oba nižši soudy zamítly žalobu o 4642 Kč z důvodu promlčeni zažalované pohledávky, majíce za to, že uznáni dluhu žalovaným dne 23. února 1925 způsobilo jen přerušeni promlčeni pohledávky, že se jim však nezměnila povaha pohledávky jako palmární pohledávky advokáta, promlčující se podle § 1486 č. 6 obč. zák. ve třech letech, a že tedy, ana žaloba byla podána teprve po uplynuti tři let po uznáni, žalobní nárok zanikl. S tímto právním názorem nižších soudů nelze souhlasiti. Žalovaný připustil, že Dr. Josef D. konal pro něho různé právnické práce a že Dr. D-ovi proti němu příslušel nárok na odměnu. Je dále nesporné, že žalovaný dne 23. února 1925 vlastnoručně podepsal v kanceláři Dr. D-a prohlášení, ve kterém uznal, že dluží Dr. D-ovi za právní zastoupení 5593 Kč 47 h, že se částku tu zavázal zaplatiti i s úroky a že na ni zaplatil dne 27. dubna 1925 splátku 1000 Kč. Uznání to nebylo tedy abstraktním slibem, postrádajícím právního důvodu, nýbrž slibem splnění již tu jsoucího závazku, který byl i číselně uznáním pevně stanoven, a jelikož Dr. D. uznání to, jež si dal písemně potvrditi, vzal bez námitek na vědomí, projeviv takto svůj souhlas (§§ 861 a 863 obč. zák.), došlo mezi žalovaným a Dr. D-em k platné smlouvě o uznání, jež, majíc povahu disposice o tu jsoucím již právním poměru, jest i bez vzájemného slevování stran, samostatným zavazovacím důvodem, (sr. k tomu také § 1396 obč. zák., § 1 zák. ze dne 25. července 1871, čís. 76 ř. zák. a rozhodnutí čís. 7854 a 8240 sb. n. s.). Tomu-li tak, nelze přisvědčili názoru nižších soudů, že uznání žalovaného mělo v zápětí jen přerušení promlčení podle § 1497 obč. zák. Neboť k přerušení promlčení podle tohoto zákonného ustanovení stačí již jednostranné, výslovně nebo mlčky, proti oprávněnému (jeho zástupci) projevené uznání (viz rozh. čís. 10396 sb. n. s.), kdežto v souzeném případě šlo o uznání projevené dlužníkem proti věřiteli a jím přijaté, tedy o smlouvu o uznání, jež, jsouc samostatným právním důvodem, nepodléhá promlčení, jež platí pro pohledávku tvořící podklad smlouvy, nýbrž — pro nedostatek zvláštního ustanovení — obecnému promlčení třicetiletému (§ 1479 obč. zák.). Tato doba však dosud neuplynula a nižší soudy proto pochybily, uznavše, že zažalovaná pohledávka zanikla promlčením.