Čís. 11633.

Prozatímní opatření podle § 379 ex. ř. nelze povoliti k zajištění neexistujícího ještě postižního nároku, jenž snad navrhovateli vznikne, bude-li musiti vyplatiti jím přijatou krycí směnku, již odpůrce dále vydal, ač byla již zaplacena. Eskomptování směnek jest jednáním, jež snad povede ke vzniku postižního nároku navrhovatelova, není však jednáním, které by mohlo ohrožovati dobytí postižního nároku.
(Rozh. ze dne 2. května 1932, R I 232/32.)
Soud prvé stolice povolil prozatímní opatření k zajištění náhradových pohledávek navrhovatele proti odpůrci na 35971 Kč 90 h, příslušejících navrhovateli z titulu jím zaplacených a odpůrcem vydaných směnek. Rekursní soud zamítl návrh na povolení prozatímního opatření. Důvody: Prozatímní opatření, o něž tu jde, navrhuje se k zajištění peněžité pohledávky, neboť v návrhu jest výslovně uvedeno, že náhradový nárok ohrožené strany na 35971 Kč 20 h má býti zajištěn. K zajištění nároku na vydání směnek nebylo prozatímní opatření žádáno, a, třebaže se v žádané žalobní lhůtě ohrožená strana zmiňuje nejen o žalobě o zaplacení peněz, nýbrž i o vrácení akceptů, nemění to nic na tom, že ve prospěch tohoto nároku na vrácení směnek zajištění nebylo ani žádáno, ani povoleno. Zatímní opatření jest proto posouditi podle §§ 379 a 380 ex. ř. Podle § 389 ex. ř. má navrhovatel především přesně označiti nárok jím tvrzený, a vyložiti jednotlivě podle pravdy skutečnosti, návrh odůvodňující a posléze k žádosti soudu tvrzený nárok osvědčiti. Nárok, o nějž tu jde, opírá se jednak o to, že ohrožená strana dotyčné směnky zaplatila, jednak o to, že navrhovatelův odpůrce tyto směnky dále vydal. Jak z vlastního přednesu ohrožené strany vyplývá, zaplatila akcepty až na nepatrný zbytek, a. to jako kupní cenu za stroje, které od odpůrce koupila. Pouhé zaplacení kupní ceny však jí ještě neposkytuje právo, by, co zaplatila, žádala zpět. Ohrožená strana byla ovšem podle § 35 směn. zák. povinna, platiti jen proti vydání kvitovaných směnek. Podle jejího tvrzení vrátil jí odpůrce jen jeden akcept, kdežto ostatní tři doposud jí neodevzdal a osvědčila ohrožená strana, že odpůrce tyto směnky vydal francouzské bance. Navrhovatel domáhá se nyní na odpůrci zajištění pro případ, že mu tyto akcepty francouzskou bankou k zaplacení budou předloženy, takže by byl nucen je, vy platiti a tím by nabyl postižního nároku proti odpůrci. Z vlastního přednesu ohroženě strany jest tudíž vidno, že postižní nárok, o jehož zajištění jde, doposud ještě neexistuje. Postižní nárok vznikne teprve, když ohrožená strana dotyčné směnky musí vy platí ti. To se doposud nestalo a je vůbec nejisto, zda-li k tomu dojde, a zdali proto postižní nárok vůbec vznikne. Jde proto o nárok, který dosud ještě není existentním, a poněvadž jeho předpokladem jest, že indosatář na ohrožené straně bude žádati vyplacení směnek, tento předpoklad však ještě není splněn, nelze pro tvrzený nárok zatímní opatření povoliti. Bylo by snad uvážiti, zda nárok jest omezen časem, anebo podmíněn ve smyslu § 378 druhý odstavec ex. ř. Ani o tom však nemůže býti řeči, neboť toto zákonné ustanovení má na zřeteli výminky ve smyslu § 696 obč. zák., jež jest rozeznávati od skutečností právo zakládajících (rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 12. července 1921 R II 233/21, čís. 1134 sb. n. s.). Pouhá možnost, že nárok v budoucnosti vznikne, není ještě důvodem pro povolení prozatímního opatření, obmezujícího odpůrce ve volné disposici s jeho vlastním právem. Z návrhu samého plyne tudíž, že ohrožené straně dosud žádný nárok nepřísluší. Tento nedostatek nemůže býti nahrazen jistotou ve smyslu § 390 ex. ř., poněvadž by nárok alespoň částečně, třebas nedostatečně musil býti osvědčen. (Rozhodnutí ze dne 7. listopadu 1922 R I 1212/22, čís. 1969 sb. n. s.) Nehledíc k tomu dopouští § 379 druhý odstavec ex. ř. povolení zatímního opatření jen, je-li pravděpodobné, že by bez něho odpůrce ohrožené strany poroucháním, zničením, zatajením, nebo zavlečením majetkových kusů, zcizením nebo jiným nakládáním s předměty svého jmění, zvláště úmluvami učiněnými o tom s jinými osobami, zmařil, nebo značně ztížil dobytí peněžité pohledávky. Prvý soudce spatřuje ohrožení již v tom, že akcepty byly eskomptovány, leč neprávem. Toto eskomptování jest však jednáním, které snad povede ke vzniku postižního nároku navrhovatelova, není však jednáním, které by mohlo ohrožovati dobytí postižního nároku.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dovolacímu rekursu nelze přiznati oprávnění. Nebyl-li dopis odpůrcův ze dne 12. listopadu 1931 předložen rekursnímu soudu, nelze v tom spatřovati vadnost řízení, neboť tohoto dopisu nebylo zapotřebí, an rekursní soud dospěl na základě údajů samého stěžovatele ke správnému úsudku, že tu není zákonných podmínek prozatímního opatření ani co do nároku ani co do ohrožení stěžovatelova. Stačí proto odkázati stěžovatele na odůvodnění napadeného usnesení a na rozhodnutí nejvyššího soudu v něm uvedená, kteréžto odůvodnění nebylo nijak vyvráceno vývody dovolacího rekursu.

Citace:

Čís. 11633.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 551-552.