— Čís. 11510 —
Čís. 11510.
Železniční přepravní řádí (vládní nařízeni ze dne 17. července 1928, čís. 144 sb. z. a n.).
Šlo-li o přepravní překážku na nádraží, odkud měla býti zásilka odeslána, a dotýkala-li se přepravní překážka všech kolejí, po nichž se mohlo odesláni státi, byla železnice povinna, požádati odesílatele o příkaz (čl. 73 § 2 žel. př. ř.) Opomenula-li to, ručí za škodit.
V případě čl. 90 § 2 d) žel. př. ř. stačí možnost, že škoda povstala ze zvláštního nebezpečí tam uvedeného. Jest věcí strany, by prokázala, že škoda nemohla povstati z onoho nebezpečí, nýbrž že povstala zaviněním železnice.
(Rozh. ze dne 31. března 1932, Rv I 1764/30.)
Žalující firma koupila v únoru 1929 v Pardubicích zásilku octa a dala ji k dopravě dráze do České Lípy. Zásilka stála za tuhých mrazů na nádraží v Pardubicích od 6. února 1929 do 15. února 1929 a došla do České Lípy teprve dne 18. února 1929, ocet však byl zmrzlý a sudy popraskané. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se žalobkyně na dráze náhrady škody, spatřujíc zavinění dráhy v tom, že nechala delší dobu státi vagon bez pohybu za tuhých mrazů. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Soud zjistil, že v době od 5. února 1929 do 15. února 1929 byly na stanici v Pardubicích tuhé mrazy (18, 15, 22, 20, 8, 29, 30, 26, 15 a 14 stupňů), které měly rušivý vliv na železniční provoz, neboť značná část personálu onemocněla, takže byl nedostatek pracujících sil, dále byl nedostatek posunovacích strojů následkem nedostatku personálu, vozy přimrzávaly ke kolejnicím, kolejnice se pokrývaly ledem, takže rychlejší posun vagonů se stával nebezpečným, a že tyto poměry trvaly až do odbavení zásilky z nádraží. Tyto abnormálně tuhé mrazy a jejich následky v dopravě jest posuzovati jako vyšší moc, za kterou dráha podle čl. 89 § 4 žel. dopr. ř. neručí. Lze sice souhlasiti s tím, že ocet při pohybu by byl nezmrzl v ledový kus, nýbrž jen v ledovou vodu, jak vysloveno v posudku Viktora W-a, vyšší moc právě zavinila, že zásilka nemohla býti dříve odbavena až 15. února 1930. Žalobkyně sice namítá, že dráha byla povinna vyrozuměli odesílatele podle čl. 73 § 2 železničního dopravního řádu, avšak to by platilo jen, jakž vyplývá z § 2 čl. 73, kdyby doprava jinou cestou byla možná, což v souzeném případě možné nebylo, ana celá pardubická stanice byla postižena touto překážkou a mimo to dráha nemohla věděli, jak dlouho mrazy potrvají, takže mohla počítali s tím, že se poměry musí každou chvíli změniti, a nemusela proto odesílatele vyrozumívali. Mimo to odesílající firma, která jest v sousedství nádraží, musila sama věděli, že se doprava za těchto všeobecně známých poměrů zdržuje, a byla proto povinna sama starali se o to, co je se zbožím, takže by ji při nejmenším stíhalo spoluzavinění. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Po zákonu posoudil první — Čís. 11510—
soud věc správně. Především, vyložil zcela případně, že čl. 73 § 2 žel. př. ř. předpokládá, že doprava jinou cestou je možná. Čl. 89 § 5 žel. př. ř. potvrzuje správnost názoru prvého soudu a odvolatelka ani neuvádí, co dráha v té příčině činiti mohla a měla, nýbrž opakuje jen, že měla zásilku vrátiti neb alespoň odesílatelku vyrozuměli o neproveditelnosti. K tomu stačí odkázati odvolatelku na to, co jí bylo již prvním soudem k tomu odpověděno. To platí i o námitce, že a proč nemůže býti odepřeno ručení za škodu. Posléze jest připomenouti odvolatelce, že povinná péče, kterou ukládá dráze čl. 282 obch. zák., nemůže jíti dále než péče, která jest možná odesílatelce, jak tomu bylo právě v souzeném případě. Žalovaný erár se právem dovolává i osvobozovacího důvodu čl. 90 § 2 písm. d) žel. př. ř., neboť ocet je, jak zde vidno, zbožím, které svou přirozenou povahou je vydáno zkáze zmrznutím.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Dovolatelka uplatňuje, že železniční správa měla dokázati, že jí nebylo ani při použití píle a pečlivosti řádného obchodníka možno vypraviti právě sporný vagon, z jakých důvodů bylo to náhle možné, když byla tato zásilka reklamována, a proč právě tato překážka v expedici nemohla býti odklizena. Zjištěné okolnosti, v nichž nižší soudy spatřovaly vyšší moc, se týkaly přirozeně též sporného vagonu právě tak, jako ostatních zásilek na nádraží v Pardubicích. Dráha byla povinna jen prokázati překážku tu po dobu, kdy sporný vůz zůstal v nádraží, nikoliv také příčinu, proč později bylo lze vůz ten vypravili. Z výpovědí svědků, o něž nižší soudy opřely svá zjištění, jest zřejmo, že šlo o překážky, které nemohly býti odklizeny, poněvadž přirozeně ani nedostatek personálu ani nedostatek strojů nebylo lze nahradili a ani účinky tuhých mrazů na kolejnice nebylo lze zameziti. Ostatně dovolatelka ani neuvádí, jakým způsobem by to bývalo možné, takže její povšechné vývody nemohou zvrátili správný názor nižších soudů, že šlo o vyšší moc. Z toho, že dráha přijala zásilku i za neobyčejných poměrů, nemůže dovolatelka nic pro sebe vyvozovali, poněvadž mohla počítati s tím, že se poměry musí změniti každou chvíli. Neprávem vytýká dovolatelka, že železniční správa měla zásilku, poněvadž byla podána s pojištěnou dodací lhůtou, vypravili před ostatními.. Neboť právě vyšší moc bránila jí i v tom. Jest však přisvědčiti dovolání, že dráha porušila předpis čl. 73 § 2 žel. př. ř., který ustanovuje, že, neurčila-li železnice pomocnou cestu při přepravní překážce, požádá odesílatele o příkaz. Šlo o přepravní překážku na nádraží, odkud zásilka měla býti odeslána. Nemohla tedy železnice, když se překážka dotýkala všech kolejí, po nichž odeslání se mohlo státi, určití pomocnou cestu a také ji neurčila. Nastala proto pro ni povinnost, uložená jí v tomto ustanovení. Opomenula-li ji, ručí za škodu. K tomu jest dodali, že se dráha měla pokusili o vyrozumění odesílatele a dáti mu takto možnost, by jinak disponoval se zbožím. Teprve, kdyby odesílatel nebyl použil poskytnuté mu možnosti, byla by železnice bývala —Čís. 11511—
313
prosta ručení. Žalující firma tvrdila, že škoda povstala tím, že zásilka od 6. února 1929 do 15. února 1929, tedy déle než po výpravní lhůtu podle čl. 55 ž. p. ř., stála ve stanici a byla vydána tuhým mrazům bez pohybu. O tom nabídla důkaz znalci a právem vytýká vadnost řízení, že tento důkaz nebyl proveden. Právem napadá dovolatelka rozsudek i Co do osvobozovacího důvodu čl. 90 § 2 d) ž. p. ř. Nelze sice schváliti její názor, že dráha byla povinna dokázati, že by bylo zboží utrpělo škodu i při patřičné dopravě. § 3 uvedeného článkui ustanovuje, že, mohla-li podle okolností vzniknouti škoda z jedné nebo z několika příčin uvedených v §§ 1 a 2, platí domněnka, že z nich vznikla, nedokáže-li oprávněný opak. Stačí tedy možnost, že škoda povstala ze zvláštního nebezpečí poškození, přirozenou zkázou vnitřní. Že ocet jest přirozeně vydán nebezpečí zmrznutí, jest obecně známo a nepotřebuje důkazu. Bylo věcí žalující firmy, by prokázala, že škoda z onoho nebezpečí povstati nemohla, nýbrž že povstala zaviněním železnice, poněvadž zásilka stála po dobu delší, než jest stanoveno v čl. 55 ž. p. ř., ve stanici, aniž bylo šetřeno předpisu čl. 73 § 2 ž. p. ř. Setká-li se tento protidůkaz s kladným výsledkem, je domněnka vyvrácena, a nastává plná ručební povinnost železnice. Jest proto výtka vadnosti řízení i v tomto směru opodstatněna.