Čís. 11356.
Ustanovení císařského patentu ze dne 5. července 1853, čís. 130 ř. zák., jest použíti i na případ, kde jde o právo na hrabání listí v cizím lese, jež se opírá o obligační právní důvod a jest jen přechodné.
(Rozh. ze dne 23. ledna 1932, Rv II 875/30.)
Žalobkyně domáhala se na žalovaných, by bylo uznáno právem, že žalovaní zasáhli tím, že dne 28. listopadu 1928 vyhrabali jednu fůru listí, neoprávněně do žalobkyni příslušejícího práva služebnosti hrabání listí na pozemku p. č. 917/11 pastva, a že jsou povinni dalšího hrabání listí, pokud žalobkyně žije, na této parcele se zdržeti. Procesní soud prvé stolice, zjistiv, že parcela čís. 917/11 jest parcelou věnovanou lesní kultuře, žalobu zamítl, ježto žalobkyni nemůže příslušeti právo na hrabání listí na takové parcele, poněvadž podle zákona ze dne 5. července 1853 čís. 130 ř. zák. jest nabytí takovéto služebnosti zakázáno a i její nabytí smlouvou je vázáno na souhlas správního úřadu; žalobkyně však za sporu neprokázala, ba ani netvrdila, že k takovémuto právu na hrabání listí jí správní úřad dal souhlas. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Ano jest soudem prvé stolice zjištěno, že parcela čís. 917/11 jest pozemkem věnovaným lesní kultuře, a služebnost, jejímž předmětem jest právo hrabání listí v lese, jest služebností pobírání lesních produktů, jest dostatečně jasno, že žalující strana služebnosti v žalobě označené smlouvou, k níž bylo by ostatně také zapotřebí písemné formy, bez souhlasu správního úřadu platně vůbec nemohla nabýti. Názor odvolatelky, že cís. patent ze dne 5. července 1853 čís. 130 ř. zák. měl na mysli jen služebnosti zřizované na vždy, že zákaz se měl týkati jen takových služebnosti, nikoliv služebnosti dočasně zřizovaných, nemá v zákoně opory, neboť zákon takového rozdilu vůbec nečiní.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatelka neprávem vytýká napadenému rozsudku, že v něm byla sporná věc nesprávně posouzena po stránce právní (§ 503 čís. 4 c. ř. s.). Mylný jest její názor, že ustanovení císařského patentu ze dne 5. července 1853 čís. 130 ř. zák. nelze použiti na případ, kde jde o právo na hrabání listí v cizím lese, které se opírá o obligační právní důvod a jest jen přechodné. V § 1 čís. 1 patentu jest ustanoveno zcela všeobecně, že jeho předpisům podléhají »veškerá jakkoliv nazývaná práva kácení dříví a braní dříví i jiných lesních plodin v cizím lese nebo z cizího lesa«, a podle § 43 nemohou taková práva po vyhlášení tohoto patentu býti nabyta jinak, nežli písemnou smlouvou, posledním pořízením nebo soudcovským výrokem, vydaným při rozdělování společných pozemků, a to jen pod podmínkou, že zřízená služebnost bude úřadem uznána za srovnatelnou s ohledy na pozemní kulturu a že její výkon bude připuštěn. Patent čís. 130/1853 nevylučuje tedy ze své působnosti ani práva opřená o obligační titul, ani práva zřízená na přechodnou dobu. Že hrabání listí v lese jest braním lesních plodin, o tom nelze pochybovali. Plyne to jasně i z ustanovení § 60 čís. 6 lesního zákona ze dne 3. prosince 1852 čís. 250 ř. zák., jež neoprávněné braní steliva v lese, zejména listí a jehličí, prohlašuje za lesní pych. Projevuje-li žalobkyně teprve v dovolání pochybnost, zda lze její tvrzené právo na hrabání listí považovali za služebnost, a dovozuje-li, že jde spíše o součást výměnku, zapomíná, že se domáhá výroku, že žalovaní zasáhli do jejího práva služebnosti hrabání listí, a že ještě v odvolání dovozovala, že jí přísluší osobní právo služebnosti hrabati listí v lese. Ostatně nemá toto rozlišování významu pro posouzení věci se zřetelem k všeobecnému znění § 1 čís. 1 patentu čís. 130/1853 (»veškerá jakkoliv nazývaná práva.... braní lesních plodin«). Dovolatelka konečně uvádí, že jí není jasno a že neví, proč jest potřebí písemné formy pro smlouvu jí tvrzenou, neboť prý to není v občanském zákoníku nikde předepsáno. Jest ji proto upozornili, že písemná forma pro nabytí práv naznačených v § 43 patentu čís. 130/1853 jest předepsána právě v tomto paragrafu.