Čís. 11723.
Ručení za škodu provozem silostrojů (zákon ze dne 9. srpna 1908, čís. 162 ř. zák.).
Ustanovení § 4 (1) aut. zák. předpokládá, má-li nastati ručení vlastníka silostroje za škodu způsobenou jízdou dopravované osobě, že došlo k úplatné smlouvě mezi ním a dopravovanou osobou. Ujednal-li úplatnou smlouvu řidič, ač mu to vlastník silostroje zakázal, neručí sice podle § 1 aut. zák. vlastník silostroje, ovšem ale řidič. — čís. 11723 —
675
Nejde o vyviňovací důvod podle § 2 aut. zák., nastala-li nehoda prasknutím pláště a duše kola tím, že asi najelo na ostrý kámen.
(Rozh. ze dne 3. června 1932, Rv I 309/31.)
Žalovaný majitel auta Josef M. nepoužíval ho k účelům, výdělečným, najmě k dopravě osob za úplatu, nýbrž jen pro svůj velkoobchod a zakázal řidiči S-ovi vícekráte, zejména krátký čas před jízdou z P. do K., při níž byl žalobce těžce zraněn, jakékoliv osoby sebou zdarma nebo za peníze voziti. Řidič S. ujednal dne 19. září 1929 se žalobcem, že ho doveze z P. do K. za 00 Kč. Při jízdě z P. do K, praskla pneumatika, auto se převrhlo a žalobce byl poraněn. Žalobu proti řidiči auta S-ovi a majiteli auta M-ovi o náhradu škody procesní soud prvé stolice zamítl. Odvolací soud uznal žalobní nárok proti oběma žalovaným důvodem po právu. Důvody: Nelze sdíleti právní názor prvého soudu, jenž dospěl na základě zjištěných okolností k tomu, že jde o pouhou náhodu, která stihá podle § 1311 obč. zák. jen žalobce. Jde o jízdu silostrojem žalovaného Josefa M-a, řízeným jeho řidičem Františkem S-em, za smluvenou úplatu 60 Kč z P. do K. Musí proto býti posuzována zodpovědnost a ručení za škodu při jízdě té žalobci způsobenou podle § 4 aut. zák. a jest proto řešiti otázku, zdali jsou žalovaní podle §§ 1 a 2 aut. zák. povinni nahraditi žalobci škodu. Podle těchto předpisů se zavinění majitele a řidiče auta předpokládá a jde jen o to, zda se žalovaným zdařil důkaz vyviňovací o některé okolnosti, uvedené v odstavci 1 § 2 cit. zák. Prasknutí duše a gumy na kole auta jest pokládati za příhodu, která tkví v povaze silostroje a v jeho zvláštním: způsobu a nedostatku činnosti a nelze je považovati proto za vyviňovací důvod. Omluva žalovaného majitele auta, jím prokázaná, že zakázal vícekráte a i přede dnem nehody řidiči, by s sebou nevozil nikoho za úplatu ani bezplatně, a že také nebyl pro tento případ pojištěn, nemůže tu padati na váhu, neboť přísné předpisy automobilového zákona to nepřipouští, any mají v odst. (4) § 1 aut. zák. v tom směru jediné ustanovení, že majitel auta neručí jen, bylo-li mu auto protiprávně odňato. To se však nestalo, neboť v době nehody měl žalovaný majitel auto v držení a používal ho pro sebe a ve svém zájmu. Ručí-li vlastník auta při jízdách na černo (viz rozh. čís. 2035, 3561, 3819, 5404, 8466 sb. n. s., k tomu komentář Bartschův k § 1 poznámka 22), nelze o tom pochybovat!, že ručí i v případě, kde řidič auta, třebas k tomu nebyl oprávněn, někoho dopraví za úplatu, neboť jest vycházeti ze zásady, že, kdo používá vozidla pro cizí majetek a pro bezpečnost osob nebezpečného, ručí za veškerou z toho vzešlou škodu. Bylo-li řidiči zakázáno, by nikoho za úplatu nevozil, řidič však zákazu nedbal a stala-li se nehoda, jde o právní poměr mezi nimi. Jsou proto oba žalovaní povinni škodu žalobci způsobenou nahraditi podle §§ 1 a 8 aut. zákona rukou společnou a nedílnou. /
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalovaného S-a, vyhověl však dovolání žalovaného Josefa M-a a obnovil ohledně něho rozsudek prvého soudu. Důvody:
Rozpor se spisy (§ 503 čís. 3 c. ř. s.) nevytýkají dovolatelé po zákonu, spatřujíce ho v tom, že odvolací soud vychází z předpokladu, že jde o jízdu za úplatu, neboť je zjištěno, že žalobce ujednal s řidičem silostroje Františkem S-em, že ho řidič zaveze autem z P. do K. za 60 Kč. Míní-li dovolatelé, že rozpor se spisy je i v tom, že odvolací soud považuje toto úplatné ujednání za závazné i proti vlastníku auta Josefu M-ovi ve smyslu § 4 zákona o provozu silostroji, ač je zjištěno, že Josef M. zakázal šoférovi Františku S-ovi vícekráte a zejména krátký čas před onou jízdou z P. do K. jakékoliv cizí osoby zadarmo neb za peníze voziti, brojí proti právnímu názoru odvolacího soudu, založenému na skutečnosti, že neoprávněný k tomu šofér jízdu za úplatu sjednal, což nelze se spisy porovnávati, nýbrž lze to napadati jen dovolacím důvodem § 503 čís. 4 c. ř. s. Dovolatel Josef M. napadá i s tohoto hlediska tento názor, a to právem. Neboť ustanovení § 4 odstavec 1 zákona o provozu silostroji předpokládá, má-li nastati ručení vlastníka silostroje za škodu způsobenou jízdou osobě dopravované, že došlo k úplatné smlouvě mezi ním a osobou dopravovanou. Tomu však tak není, ano bylo zjištěno a dovolací soud je tím vázán (§§ 498, 513 c. ř. s.), že úplatnou smlouvu sjednal šofér, jemuž to vlastník silostroje Josef M. několikráte zakázal. Nejednal tedy řidič jako zmocněnec Josefa M-a (§§ 1002, 1017 obč. zák.); a poněvadž nebylo ani tvrzeno, tím méně zjištěno, že Josef M. dodatečně smlouvu schválil anebo z ní užitek vzal, nebyla a není pro něho smlouva ta podle § 1016 obč. zák. závaznou. Pro nedostatek srovnalé vůle (§ 869 obč. zák.) nedošlo proto ke smlouvě mezi žalobcem a žalovaným Josefem M-em. Že Josef M. dopravoval autem i jiné osoby, zejména Jana B-a, není zjištěno a nelze se s touto okolností, k níž poukazuje dovolatelův odpůrce, zabývati. Rovněž není zjištěno, zda žalobce věděl či nevěděl, kdo je vlastníkem auta. Okolnost ta je však i vedlejší, neboť nevědomost osoby o tom, zda sjednala úplatnou jízdu s řidičem k tomu neoprávněným, nemůže nahraditi podmínky závaznosti smlouvy pro vlastníka silostroje. Je však zjištěno, že Josef M. používal auta výhradně pro svou potřebu a že nejde o auto nájemní, jehož používal k dopravě osob po živnostensku. Ano je prokázáno, že k úplatné smlouvě o dopravě žalobce mezi ním a vlastníkem auta nedošlo, a že nejde o nájemné auto, je. žalovaný vlastník auta podle § 4 zák. o provozu silostroji sproštěn ručení podle § 1 téhož zákona a je dovolání žalovaného Josefa M-a opodstatněno.
Jinak je tomu u řidiče Františka S-a, o němž je zjištěno, že neoprávněně proti zákazu vlastníka silostroje se žalobcem úplatu za jízdu silostrojem ujednal. Neboť neoprávněně jím uzavřená úplatná smlouva nemůže míti pro něho příznivější účinky a následky, než smlouva oprávněně v souhlasu s vlastníkem auta uzavřená. V tomto případě by ručil ze zákona podle § 1 zmíněného zákona, v onom případě byl by zákonného ručení sproštěn podle § 4 téhož zákona. Není proto zapotřebí zabývati se otázkou, zda řidič nehodu zavinil, stačí rozřešiti otázku, zda se podle § 2 zmíněného zákona vyvinil. Je zjištěno, že nehoda nastala prasknutím pláště a duše levého předního kola tím, že asi najelo na ostrý kámen. Právě tento případ uvádějí motivy vládního návrhu k zákonu o provozu silostroji výslovně jako vnitřní náhodu, která spočívá v povaze a v způsobu silostroje a není vyviňovacím důvodem. Ručí proto řidič za škodu žalobci způsobenou podle § 1 odstavec 1 zákona o provozu silostroji.