Čís. 11575.Bylo-li před válkou místo kupní ceny ujednáno placení doživotního důchodu, stihá zhoršeni měnových poměrů zcizitele. (Rozh. ze dne 15. dubna 1932, Rv I 450/31.) Žalobce a jeho manželka prodali smlouvou ze dne 13. května 1914 žalovaným hostinec a vymínili si místo kupní ceny placení doživotního ročního důchodu 10000 K r. m. ve čtvrtletních lhůtách. Žalovaní platili důchod v československých korunách. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na žalovaných, by bylo uznáno právem, že doživotní důchod 10000 Kč ročně náležející žalobci má býti žalovanými placen tak, že za jednu korunu mají býti placeny čtyři koruny československé a že žalování jsou povinni zaplatiti žalobci 30000 Kč. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud z těchto důvodů: Nesprávné právní posouzení věci spatřuje odvolání v tom, že soud prvé stolice na smlouvu o doživotním důchodu nazírá jako na smlouvu o výživném. Výtka není odůvodněna, neboť ze zjištění soudu prvé stolice vyplývá, že žalobce a jeho manželka doživotní důchod volili proto, by příjmem tím byli doživotně zaopatřeni. Soud prvé stolice zcela právem poukazuje k tomu, že smlouva kupní ze dne 13. května 1914 byla sjednána v samozřejmém předpokladu, že tehdejší normální poměry potrvají a že nikdo nemohl předpokládati, že se tak podstatně změní. Žalobce a jeho manželka jako prodávající smlouvu kupní již splnili, žalovaným odevzdali nemovitost, jejíž cena několikanásobně stoupla, žalovaní mají teprve smlouvu splniti, jde o placení části kupní ceny každé čtvrtletí vznikající a splnění nastane teprve úmrtím žalobcovým. Za změněných poměrů neplní to, k čemu se zavázali. Soud prvé stolice vyložil, že v souzeném případě platí zásada rébus sic stantibus a že žalobcem požadovaný čtyřnásobek doživotního důchodu jest odůvodněn. Rozhodnutí čís. 1323 sb. n. s., jehož se žalovaní ve sporu a v odvolání dovolávají, na souzený případ použíti nelze, jelikož nejvyšší soud na zásadě v rozhodnutí tom vyslovené v pozdějších obdobných rozhodnutích již nesetrvává a význam doložky rébus sic stantibus při úplatných smlouvách vůbec připouští. Nejvyšší soud žalobu zamítl. Důvody: Dovolání, opřené o dovolací důvody § 503 čís. 2 a 4 c. ř. s., právem vytýká, že i odvolací soud mylně posoudil věc po stránce právní. Jest nesporno, že žalobce a jeho tehdejší ještě žijící manželka smlouvou ze dne 13. května 1914 prodali žalovaným zájezdný hostinec a že místo kupní ceny bylo ujednáno placení doživotního ročního důchodu 10000 K r. m., že celý důchod nyní přísluší žalobci a že žalovaní tento důchod platí v československých korunách. Důchod byl určen podle ceny zcizené věci a šlo tedy od prvopočátku o plnění peněžité spočívající na úplatné smlouvě, a nikoli snad na povinnosti žalovaných k výživě žalobce a jeho zatím zesnulé manželky. Že v takovém případě stíhá zhoršení valutových poměrů zcizitele, rozhodl a blíže odůvodnil nejvyšší soud již v rozhodnutí uveřejněném v sb. n. s. pod čís. 1323, a nemá příčiny, odchýliti se v souzeném případě od právního názoru tam vysloveného, zejména ano se zatím rozhodování v tomto smyslu již ustálilo (sb. n. s. čís. 7969, 9670 a pod. i čís. 10037). Odvolací soud jest na omylu, míně, že rozhodnutí sb. n. s. čís. 1323 na souzený případ použiti nelze, a odkazuje neprávem na doložku rébus sic stantibus, která by platila jen, kdyby podle úmyslu obou stran měla býti zcizitelům zaručena určitá životní úroveň, což žalobce sice tvrdil, ale neprokázal, jelikož odvolací soud onen úmysl zjistil jen na straně prodávající. Za toho stavu věci postihuje pokles měny žalobce jako náhoda nastavší v jeho jmění (§ 1311 obč. zák.), a nemůže se žalobce dovolávati ani toho, že žalovaní by jinak stoupnutím ceny prodané nemovitosti byli obohaceni, neboť Jde prostě o důsledek poklesu měny, jenž, jak dolíčeno, stihá zcizitele, při čemž nelze přehlédnouti, že, kdyby žalovaní celou kupní cenu byli vyplatili najednou, by žalobce po případě neměl vůbec nic.