Čís. 11651.

Syndikátní žalobou může býti proti soudci uplatňován jen nárok na náhradu škody způsobené přestoupením úředních povinností, jež jsou spojeny s výkonem soudcovského úřadu, nikoliv však nárok na náhradu škody způsobené úkony ryze správními (na př. správou soudní budovy). Pro takové nároky zůstává v platnosti dvorský dekret ze dne 14. března 1806, čís. 758 sb. z. s.
(Rozh. ze dne 9. května 1932, R I 131/32.)
Žalobce domáhal se na Dr. M-ovi, přednostovi okresního soudu v S., a na československém státu náhrady škody podle syndikátního zákona, ježto prý žalovaný Dr. M. porušil při vykonávání úřadu své úřední povinnosti a práva tím, že nezadal žalobci stavbu vodovodu pro okresní soud v S. Procesní soud prvé stolice (vrchní soud v Praze) žalobu odmítl. Důvody: Obrana žalovaných, že souzená věc nepatří na pořad práva, jest oprávněna. Předmětem projednávané žaloby jest syndikátní nárok ve smyslu zákona ze dne 12. července 1872, čís. 112 ř. zák. proti soudci. Syndikátní zákon je zákonem výjimečným, jejž jest vykládati přesně. Podle § 1 tohoto zákona může býti soudce žalován o náhradu škody, porušil-li při vykonávání svého úřadu své úřední povinnosti. Z toho, že tento předpis mluví o škodě, již nelze odčiniti opravnými prostředky v řízení soudním, plyne, že syndikátní žalobou může bytí proti soudci uplatňován jen nárok na náhradu škody způsobené soudcovskými úkony, jež podléhají opravným prostředkům stanoveným v řízení soudním, nikoliv však nárok na náhradu škody způsobené úkony ryze správními, jako je na př. správa soudní budovy a pod. Pro takovéto nároky zůstává v platnosti dv. dekret ze dne 14. března 1806, čís. 758 sb. z. s., z něhož výjimku tvoří právě syndikátní zákon. Poněvadž v souzeném případě čerpá žalobce svůj nárok na náhradu z porušení úředních povinností, kterého se prý žalovaný Dr. M. dopustil při výkonu správy úřední budovy, tedy z činnosti čistě správní, nepatří jeho nárok vůbec před soud, tím méně pak před soud syndikátní, a je pořad práva vyloučen i proti žalovanému Dr. M-ovi, i proti žalovanému státu. Kdyby se však i mohlo míti za to, že proti žalovanému státu není pořad práva vyloučen, nemohla by věc rovněž skončiti jinak, než odmítnutím žaloby, poněvadž by pro zažalovaný nárok byl výlučně příslušný krajský soud civilní v Praze (§ 1 zákona ze dne 2. listopadu 1918, čís. 4 sb. z. a n.), nikoliv však tento soud jako soud syndikátní.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Rekursními vývody nejsou vyvráceny správné důvody usnesení prvého soudu. Nelze souhlasiti se stěžovatelovým názorem, že přípustnost syndikátní žaloby nepředpokládá škodu způsobenou soudcovským úkonem, nýbrž že se připouští i při škodě způsobené jakýmkoli úkonem správním. Zásadně není pořad práva přípustný pro vymáhání škody, způsobené státními úředníky při výkonu jejich úřadu (dv. d. ze dne 14. března 1806 čís. 758 sb. z. s.). Z tohoto pravidla je připuštěna výjimka při škodě způsobené soudcovskými úředníky ve smyslu syndikátního zákona při výkonu jejich úřadu přestoupením úřední povinnosti. Zákon předpokládá tedy přestoupení povinnosti soudcovského úřadu, t. j. povinností úředních, které jsou spojeny s výkonem úřadu soudcovského (moci soudcovské). Tento výjimečný zákon nelze vykládat extensivně. Jen výjimkou jsou podle § 4 odst. (2) zák. nesoudcovští úředníci také zodpovědní syndikátně ze škody způsobené výkonem úřadu, týkal-li se výkon úředního jednání v příčině peněz u soudu složených a peněz sirotčích. Třeba by tu tedy nešlo o výkon soudcovské moci, kterou pouhý úředník soudní nevykonává, přece peníze k soudu složené a sirotčí mají býti předmětem soudcovských úkonů a proto zákon podrobuje výjimečně i nesoudcovské úkony nesoudcovských úředníků syndikátnímu ručení. Tato výjimka však jen potvrzuje pravidlo, že jinaké nesoudcovské úkony nejsou předmětem syndikátní žaloby. Opak neplyne z ustanovení § 1 synd. zák. o škodě, proti které neposkytují pomoci opravné prostředky v soudním řízení předepsané. Tím jen zákon vylučuje ze syndikátní zodpovědnosti případy, kde je možná náprava opravným prostředkem, ale nijak nestanoví obor škod podrobených syndikátnímu ručení, který vymezil již v předchozí větě téhož paragrafu. Soud musí dbáti přípustnosti právního pořadu z úřadu (§ 42 j. n.) a není z tohoto pravidla výjimky, když jde o syndikátní nárok.

Citace:

Čís. 11651.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 577-578.