Čís. 11667.Právní poměry domovníků (zákon ze dne 30. ledna 1920, čís. 82 sb. z. a n.).Úmluva, podle níž se zavázal domovník platiti z obývané jím místnosti nájem, jest nicotná, a jest domovník oprávněn (§ 1431 obč. zák.) domáhati se na majiteli domu vrácení zaplacené činže.(Rozh. ze dne 13. května 1932, Rv I 578/31.)Žalobce konal žalovaným majitelkám domu práce domovnické a kromě toho platil z jedné místnosti jím obývané ročně 1000 Kč. Žalobě o vrácení placeného nájemného oba nižší soudy vyhověly, odvolací soud z těchto důvodů: Podle § 15 zákona čís. 82 z r. 1920 nemohou bytí práva příslušející domovníku podle §§ 6 (2), 8, 10, 11 a 14 cit. zák. ujednáním vyloučena ani obmezena. Domovník nemůže se tedy vzdáti práva jemu podle § 8 cit. zák. příslušejícího, podle kterého jest mu dáti světlý, vhodný a k řádnému používánf způsobilý byt, pokud lze o dvou místnostech, blízko domovních dveří; byly-li tu vykázány místnosti stavebnímu, policejnímu a zdravotnímu nařízení odporující, může ihned zrušiti domovnický poměr a žádati náhradu škody. Úmluva mezi stranami uzavřená v roce 1927, podlé které se žalobce zavázal konati v domě žalovaných domovnické práce, a přes to platiti z jedné místnosti jím obývané nájem 1000 Kč ročně, odporovala tudíž zákonu, a byla proto nicotná, ježto úmluvou tou se žalobce vzdal práva jemu podle § 8 cit. zák. příslušejícího na poskytnutí přiměřeného bytu jako domovníku, ač takové vzdání se jest podle § 15 téhož zákona zakázáno. Není tedy v souzeném případě mezi stranami ohledně placení nájemného z bytu domovnického vůbec platného závazku, třebas mezi stranami ujednání o placení činže z bytu toho se stalo, ježto ujednání to jest samo sebou neplatné. Žalovaná strana netvrdila a neprokázala, že poskytla žalobci byt cennější, než na jaký měl žalobce podle zákona nárok, a že proto právem na něm požadovala příplatek na byt. Žalovaná strana netvrdila a neprokázala, že jí žalobce platil nájemné, ačkoliv dobře věděl, že podle zákona je platiti nemusí. Jest tudíž předpokládati, že se žalobce mylně domníval, že podle úmluvy jest povinen činži platiti, a že placením činže plní svůj platný závazek. Jsou tedy v souzeném případě dány veškeré předpoklady žaloby z bezdůvodného obohacení podle § 1431 obč. zák. a prvý soud posoudil věc správně i po stránce právní, odsoudiv žalovanou stranu k zaplacení zažalované částky. Odvolací soud nesouhlasí s míněním odvolatelek, že pro jejich názor svědčí rozhodnutí čís. 6966 sb. n. s. a poukazuje na rozhodnutí čís. 6075 sb. n. s., které svědčí pro názor prvým soudem jakož i soudem odvolacím zastávaný.Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. Důvody:Důvod nesprávného právního posouzení věci neprovádějí žalované po zákonu, nevycházejíce ze skutkového zjištění odvolacího soudu, závazného i pro odvolací soud, nýbrž opírají uplatňovaný dovolací důvod o zjištění jimi samovolně zbudované. Dospěl-li však odvolací soud na základě skutkových, zjištění k závěru, že došlo mezi stranami k ústní smlouvě domovnické podle § 1 zákona čís. 82/1920 sb. z. a n., posoudil věc správně s hlediska právního, vyhověv ve shodě s prvním soudem žalobnímu nároku, a stačí dovolatelky odkázati na jeho případné důvody.