Čís. 11337.
Neosvojená schovanka není příslušnici nájemníkovy rodiny ve smyslu § 6 (1) zákona o ochraně nájemníků.
Dědic vstupuje v nájemní práva zůstavitelova, náležející k souhrnu pozůstalostního jmění; byl-li chráněn nájemník, jest po jeho smrti až do odevzdání pozůstalosti chráněna neujatá pozůstalost, po odevzdání pozůstalosti jest chráněn dědic jako universální nástupce.
(Rozh. ze dne 9. ledna 1932, Rv I 1891/31.)
V žalobcově domě, podléhajícím ochraně nájemců, měla Marie H-ová najatý byt, jejž po její smrti obývala žalovaná, její schovanka a zároveň universální dědička. Výpověď žalované z nájmu ponechal procesní soud prvé stolice v platnosti. Odvolací soud výpověď zrušil. Důvody: Zjistil-li soud prvé stolice, že se na dům, v němž jest sporný byt a jehož jediným vlastníkem jest žalobce, vztahuje zákon o ochraně nájemníků a že pozůstalost po původní nájemnici tohoto bytu Marii H-ové, na kterou se vztahoval uvedený zákon, byla odevzdána žalované jako universální dědičce nájemnice, jest výtka nesprávného právního posouzení oprávněna. Ve smyslu ustanovení § 547 obč. zák. představuje dědic, jemuž byla pozůstalost odevzdána, zůstavitele a proti třetím osobám se považuje se zůstavitelem za jedinou osobu. Důsledkem toho veškerá práva z nájemní smlouvy uzavřené Marií H-ovou přešla též na žalovanou, která právě tak jako zůstavitelka právem může se dovolávati ustanovení zákona o ochraně nájemníků. Chtěl-li tedy žalobce dáti žalované výpověď ze sporného bytu, musil si k tomu Vyžádati svolení soudu v mimosporném řízení (§§ 1 a 4 zák. o ochr. náj.). Soud odvolací vzhledem k tomu, co svrchu uvedeno, nesdílí právní názor soudu prvé stolice, že práva zůstavitele ze zákona o ochraně nájemníků přechází podle § 547 obč. zák. na jeho dědice jen, byla-li též dědicům zákonem o ochraně nájemníků, který jest povahy veřejnoprávní, udělena, nýbrž souhlasí s názorem odvolatelky, že citovaným zákonem jest chráněna smlouva nájemní (podnájemní) a že ustanovení § 1116 a) obč. zák. oním zákonem nebylo zrušeno.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nejvyšší soud sdílí sice odvolatelův názor, že se žalovaná nemůže ve svůj prospěch dovolávati výhod prvního odstavce § 6 zák. o ochraně nájemníků ze dne 28. března 1928, čís. 44 sb. z. a n. (zák. ze dne 26. listopadu 1930, čís. 166 sb. z. a n.), poněvadž, tento předpis přiznává ochranu v něm zmíněnou jen příslušníkům rodiny zesnulého nájemníka, žalovaná však jako schovanka, k jejíž adopci nedošlo, nebyla příslušnicí zesnulé nájemkyně. Ale jinak s dovolatelem souhlasiti nelze. Vzájemným poměrem § 1116 a) obč. zák. k §§ 531 a 547 obč. zák., jakož i ustanovení odst. (1) § 6 zákona o ochraně nájemníků k těmto předpisům, obíral se nejvyšší soud zevrubně ve svých rozhodnutích čís. sb. n. s. 10526 a 10287 a poukazuje se dovoláte na rozhodnutí tato s tím, že, hledíc k ustanovením §§ 531 a 547 obč. zák., vstupuje dědic v nájemní práva zůstaví tělová, která náležejí k souhrnu pozůstalostního jmění, a, byl-li chráněn nájemník, jest po jeho smrti a až do odevzdání pozůstalosti chráněna neujatá pozůstalost (hereditas jacens) (sb. n. s. 5528, 4903, 5862, 6112) a po odevzdání pozůstalosti chráněn dědic jako universální nástupce, jehož práva jsou totožná s právy zůstavitelovým (sb. n. s. čís. 5674). Poukaz dovolatelův na částečně veřejnoprávní ráz předpisů zákona o ochraně nájemníků nemůže nic měniti na tomto stavu věci.