— Čís. 11731 —
689
Čís. 11731.
Otázka viny na rozvratu manželství (§13 písm. h) rozl. zák.) náleží k rozlukovému důvodu a platí i pro ni zásada vyšetřovací, takže tu předpis § 482 c. ř. s. o zákazu novot nemá místa, ovšem jen potud, pokud se novoty vztahují k rozlukovému důvodu uplatněnému již v první stolici.
Dal-li odvolací soud, přezkoumávaje skutkové zjištění prvního soudu, o němž měl pochybnosti, těmto pochybnostem výraz usnesením o dodatečném výslechu znalce podle § 488, prvý odstavec, c. ř. s., mohl se bez porušení zásady bezprostřednosti uchýliti od skutkového zjištění jen, když sám znalce vyslechl. Neučiniv tak (ježto nebyla složena záloha), nemohl prohlásit! za pochybné, co první soud prohlásil za nepochybné, hodnotě volně znalecký posudek a ve shodě s ním. To platí nejen pro řízení prováděné podle zásady projednací, nýbrž tím spíše v řízení ovládaném zásadou vyšetřovací.
(Rozh. ze dne 4. června 1932, Rv II 355/31.)
Žalobou, o niž tu jde, domáhal se manžel na manželce rozluky manželství pro hluboký rozvrat manželství. Procesní soud prvé — Čís. 11731 —
stolice prohlásil manželství rozloučeným z viny obou stran. Odvolací soud vyhověl odvolání žalované a zamítl žalobu.
Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc odvolacímu soudu, by dále jednal a znovu rozhodl.
Důvody:
Pokud dovolatel vytýká, že prý odvolací soud přihlížel k novotám odvolacího spisu žalované, netřeba se s touto výtkou blíže obírati, protože dovolatel přehlíží, že rozlukové řízení jest ovládáno zásadou vyšetřovací, že otázka viny na rozvratu manželství (§ 13 písm. h) rozl. zák.) náleží k rozlukovému důvodu a že i pro ni platí zásada vyšetřovací (na př. rozhodnutí čís. 4686, 5050 a 7248 sb. n. s.), takže tu předpis § 482 c. ř. s. o zákazu novot nemá místa, ovšem jen potud, pokud se novoty vztahují k rozlukovému důvodu uplatněnému již v první stolici (srov. rozhodnutí čís. 1626). Oprávněná jest však výtka dovolatelova, že jest odvolací řízení vadné (§ 503 čís. 2 c. ř. s.), protože se odvolací soud uchýlil od skutkových zjištění prvního soudu v otázce příčetnosti žalované v době mimo těhotenství, neopakovav znalecký důkaz, jenž byl podkladem zjištění procesního soudu, V té příčině je předeslati toto: Žalobce v žalobě mimo jiné také tvrdil, že žalovaná trpí již několik let těžkou hysterií. Žalovaná to popřela a tvrdila v žalobní odpovědi mimo jiné také, že hysterií netrpěla a netrpí, že nemá hysterické záchvaty a že jest žalobcovo tvrzení nepravdivé. Procesní soud uznal na rozluku manželství z viny obou stran pro hluboký rozvrat manželství (§ 13 písm. h) rozl. zák.) a vyslovil v poslední větě důvodů, že rozlukový důvod § 13 písm. g) rozl. zák. (těžká hysterie) není ve smyslu znaleckého posudku vůbec dán. Žalobce nepodal odvolání, takže proti němu nabyl první rozsudek v otázce spoluviny na rozluce právní moci. Žalovaná ani v odvolání netvrdila ještě přímo a jasně, že trpěla hysterií, nýbrž vyjadřovala se v té příčině neurčitě a s mnohými výhradami. První soud zjistil podle posudku psychiatrického znalce, že lze u žalované připustiti hysterické stavy nejvýše v době těhotenství a že jí jednání v této době nelze přičítati k vině, že však podle téhož znaleckého posudku, k němuž se procesní soud připojil, jest žalovanou činiti odpovědnou za její chování k žalobci v době mimo těhotenství. K tomu jest připomenout!, že procesní soud přečetl při ústním jednání nejdříve písemný posudek zmíněného znalce a pak ho přímo sám vyslechl. Odvolací soud přiznal sice v důvodech, že se znalec psychiatr vyjádřil ve smyslu prvního soudu, ale, hledě k tomu, co tvrdil žalobce a co vypověděli někteří svědci, pojal pochybnosti o tom, zda nebyla žalovaná — jak praví — »zbavena užívání svého rozumu« také v době mimo těhotenství, ale hned podotkl, že z toho, co uvedl, neplyne ještě, že žalovaná v době závadného jednání mimo těhotenství byla nepříčetná, že však to nelze vyloučiti. Proto odvolací soud připustil důkaz dodatečným výslechem téhož znalce psychiatra o tom, zda lze s určitostí tvrditi, že záchvaty žalované, o nichž se svědkyně zmiňují, nezbavovaly žalovanou plného vědomí a zda si byla všeho toho vědoma, co za takových záchvatů činila. Dodal pak v usnesení, že důkaz bude proveden dožádaným soudem, až bude k soudu složena záloha na znalečné, jejíž výši určí dožádaný soud. Z toho, co uvedeno, jde najevo, že odvolací soud použil předpisu § 488 odst. 1 c. ř. s. a nařídil doplnění znaleckého důkazu a to z úřadu, ježto takový návrh v odvolání učiněn nebyl. Při tom se odvolací soud v prohlášeném usnesení nevyjádřil, kdo má zálohu složití (§§ 40 a 365 c. ř. s.) a teprve v dopisu na dožádaný soud uvedl, že tak má učiniti žalobce, ačkoliv ze spisů je viděti, že v první stolici byl tento důkaz připuštěn na návrh žalované. Žalobce zálohu nesložil, načež odvolací soud upustil od nařízeného doplnění a zamítl žalobu z úvahy, že prý zůstává pochybným, že žalovaná jednala při plném vědomí a že tedy nelze říci, že má na nastalém rozvratu (o němž sám nepochybuje) vinu. Právem vytýká dovolatel odvolacímu soudu tento postup jako vadu řízení, která byla způsobilá zameziti úplné vysvětlení a důkladné posouzení rozepře (§ 503 čís. 2 c. ř. s.). Odvolací soud přehlédl, že jeho úkolem bylo přezkoumat! skutkové zjištění prvního soudu, které tu již bylo, ale o němž sám měl pochybnosti, že dal těmto pochybnostem výraz usnesením o dodatečném výslechu znalce podle § 488 prvý odstavec c. ř. s. a že by se byl mohl bez porušení zásady bezprostřednosti uchýliti od uvedených skutkových zjištění prvního soudu jen, kdyby si byl také sám — jako první soud — znalce vyslechl. Neučiniv tak, nemohl prohlásit! za pochybné, co první soud prohlásil za nepochybné, hodnotě volně znalecký posudek a ve shodě s ním (srov. k tomu na př. rozhodnutí čís. 1013, 4679, 7337 sb. n. s.). Platí-li to pro řízení prováděné podle zásady projednací, platí to tím spíše v řízení ovládaném zásadou vyšetřovací, kde má býti zjišťována pravda materiální. Již z tohoto důvodu nemůže rozsudek odvolacího soudu obstáti a musil býti podle § 510 prvý odstavec c. ř. s. zrušen a není se třeba zabývati s ostatními dovolacími důvody.