Čís. 11752.

Směnečný zákon ze dne 13. prosince 1927, čís. 1 sb. z. a n. na rok 1928.
Nabyvatel směnky blankotradované jest nabyvatelem směnečným, originárním, a je chráněn proti námitkám z osob předchůdců podle zásady § 87 směn zák.
(Rozh. ze dne 16. června 1932, Rv I 1002/32.)
Směnečný platební příkaz procesní soud prvé stolice k námitkám žalovaných zrušil. Odvolací soud ponechal směnečný platební příkaz v platnosti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Odvolací soud správně vyslovil, že žalovaní v písemných námitkách netvrdili, že směnka nebyla převedena směnečně, nýbrž že šlo o pouhý postup (cesi), při kterém by arci dlužníci mohli proti nabyvateli uplatniti všecky námitky, které jim příslušely proti původnímu věřiteli (postupiteli). Námitku postupu žalované směnky nelze zejména odvozovati z tvrzení námitek, že žalobkyně firmu M. financovala a všecky její pohledávky převzala k vymáhání. Ze směnky samé nelze usuzovati na převod mimosměnečný, neboť poslední indosament před indosamentem žalobkyně je blankoindosamentem, z něhož není zjevno, na koho jím směnka byla dále převedena. Byla-li tedy žalobkyně při podání žaloby v držení směnky, byla směnečným věřitelem (§ 32 sm. zák.). I když snad firma M. převedla směnku blankoindosovanou na žalobkyni i bez skripturního aktu, pouhou tradicí vlastnickou, tak zv. blankotradicí, mělo by to jen význam v poměru mezi ní a žalobkyni. Firma M. (blankotradent) nevstoupila ve směnečný závazek, nejsouc na směnce podepsána a bylo by její ručení proti nabyvatelce (žalobkyni) za pravost a dobytnost směnky posuzovati s hlediska občanského práva podle zásad o správě. Nabyvatel směnky blankotradované jest však nabyvatelem směnečným, originárním, a je chráněn proti námitkám z osob předchůdců podle zásady § 87 sm. zák. (srov. Hermann-Otavský, Československé právo směnečné z r. 1930 str. 79, Rouček, Československé právo směnečné z r. 1931 bod 123, Staub—Schranz, pozn. 4 při čl. 13). Nelze-li tedy vycházeti z předpokladu, že bylo nabyto směnky postupem, mohli by žalovaní proti žalobkyni uplatniti jen takové námitky, které plynou ze směnečného práva samého, tedy které podle zásad směnečného práva již svou povahou jsou absolutními, totiž působí proti každému, neb takové, které by jim příslušely přímo proti žalobkyni. Námitky onoho druhu žalovaní nevznesli. Omezili se v podstatě jen na tvrzení, že podle ujednání s firmou M. měly býti původní dvě směnky znějící na 2 000 a 3 500 Kč vráceny, stavše se jinakým opatřením bezcennými, že firma M. neprávem, jednu z nich vyplnila na 5 400 Kč a zažalovala. To jsou však námitky, týkající se jen poměru mezi žalovanými a firmou M, Žalovaní mohli by ovšem tyto námitky uplatniti i proti žalobkyni jako směnečné věřitelce, kdyby byli prokázali, že při nabytí směnky věděla o ujednáních s firmou M. (exceptio doli). V té příčině bylo však zjištěno, že firma M. při předání směnky žalobkyni nesdělila nic o svém poměru k žalovaným, že žalobkyně byla bezelstná a valutu firmě M. zaúčtovala.

Citace:

č. 11752. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 755-756.