— Čís. 11727 —
685
Čís. 11727.
Ustanovil-li jeden z manželů v závěti za universálního dědice své dítě, netřeba vyrozumívati pozůstalého manžela o dědickém nápadu.
Nárok pozůstalého manžela na slušné zaopatřeni podle § 796 obč. zák. není nárokem dědickým, nýbrž nárokem obligačním, o jehož jsoucnosti, je-li sporný, může býti rozhodnuto jen pořadem práva.
(Rozh. ze dne 4. června 1932, R I 421/32.)
Pozůstalostní soud vyhověl návrhu pozůstalého manžela na opětné projednání pozůstalosti, ježto navrhovatel nebyl o projednání pozůstalosti vyrozuměn, takže nemohl vznésti námitky proti platnosti závěti ani návrhy podle § 796 obč. zák. Rekursní soud zrušil napadené usnesení jako nezákonné. Důvody: Ježto byla pozůstalost již odevzdána přihlásivšímu se dědici, jde o případ § 823 obč. zák. a lze pozůstalému manželu nastupovali jen t. zv. žalobou dědickou.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Stěžovatel napadá usnesení rekursního soudu jako zmatečné podle § 477 čís. 5 c. ř. s. z důvodu, že nebyl vyrozuměn o projednání pozůstalosti, ačkoliv mu, přes to, že dcera byla zůstavitelkou ustanovena za universální dědičku podle § 796 obč. zák., přísluší zákonné dědické právo, po případě odkaz vytčený v tomto paragrafu. Šlo by tedy o zmatečnost z důvodu § 41 (2) f) nebo g) zákona ze dne 19. června 1931, čís. 100 sb. z. a n., avšak zmatečnosti tu není, neboť obojí toto ustanovení předpokládá účastníka nesporného řízení (§ 6 uv. zák.) a stěžovatel jím není. Podle § 75 nesp. říz. čís. 208/54 má soud zpraviti domnělé dědice o dědickém, nápadu s výzvou, by podali dědickou přihlášku, by pozůstalost mohla býti projednána. Za domnělé dědice buďtež považováni podle toho, zda nastává posloupnost ze zákona, či z poslední vůle nebo ze smlouvy, ti, kdož povoláni jsou k té nebo k oné (druhý odstavec § 75). Zůstavitelka zanechala poslední vůli, kterou ustanovila za universální dědičku svou dceru Annu. Hledíc k této poslední vůli, která nevykazovala formální vady, jest domnělou dědičkou podle § 75 druhý odstavec nesp. říz. dcera Anna a proto nebylo třeba vyrozumívati pozůstalého manžela, který by v úvahu přicházel jako dědic jen při posloupnosti ze zákona. Nárok manžela na slušné zaopatření podle § 796 obč. zák. není nárokem dědickým, jest nárokem ze zákona, nárokem obligačním, o jehož jsoucnosti — je-li sporný — může býti rozhodnuto jen pořadem práva (ve sporu); neplatí o něm ustanovení §§ 687 a 688 obč. zák. a § 161 nesp. říz. ani ustanovení o nárocích nepominutelných dědiců. Ani to, že pozůstalý manžel mohl napadati závěť pro neplatnost, na věci nic nemění, ano šlo o závěť formálně bezvadnou (§ 75 nesp. pat.). Ostatně stěžovatel věděl, že jeho manželka zemřela, an s ní bydlel v témž domě, a, podepsav úmrtní zápis věděl, že se bude pozůstalost projednávati, měl tedy možnost případné své nároky na pozůstalost soudu ohlásiti v čas před projednáním pozůstalosti. Napadené usnesení rekursního soudu není zmatečné, nýbrž odpovídá stavu věci i zákonu a proto dovolacímu rekursu jako bezpodstatnému nemohlo býti vyhověno.