— Čís. 11522 —
337
Čís. 11522.
Nemocenské pojištění (podle zákona ze dne 9. října 1924, čís. 221 sb. z, a n.) nevztahuje se na ústavní léčení příslušníků pojištěncovy — Čís. 11522 —
rodiny. Náklad s tím spojený, pokud není uhrazen náhradovou částkou určenou ministerstvem veřejného zdravotnictví v dohodě s ministerstva sociální péče, musí hraditi pojištěnec, pokud jej měl podle zákona učiniti sám.
(Rozh. ze dne 1. dubna 1932, Rv I 370/31.)
Český zemský fond domáhal se na žalovaném, zřízenci elektrárny, zaplacení za ošetřování manželky a syna žalovaného ve všeobecné nemocnici pokud nebylo ošetřovné zaplaceno nemocenskou pojišťovnou, a opřel žalobu o §§ 91, 141 a 1042 obč. zák. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Podle § 95 zák. ze dne 9. října 1924 čís. 221 sb. z. a n. v doslovu novely ze dne 8. listopadu 1928 čís. 184 sb. z. a n. má pojištěnec nárok i na nemocenské ošetřování příslušníků rodiny a podle § 150 tohoto zákona jest pojišťovna povinna nahraditi nemocnici za ošetřování příslušníků rodiny ve veřejných nemocnicích, poskytne-li se na poukaz pojišťovny léčení a ošetřování, určitou: část nákladů a výši této náhradové částky určí ministerstvo veřejného zdravotnictví v dohodě s ministerstvem sociální péče. Tato zákonitá ustanovení dopadají na souzený případ, jakž vyplývá z rozsudku pojišťovacího soudu, pročež okresní nemocenská pojišťovna pojišťovacím soudem byla odsouzena, by veřejné nemocnici zaplatila tolik, kolik má platiti podle nařízení ministerstev. Podstata nemocenského pojištění záleží v tom, že pojištěnec platí peněžité příspěvky a získává za to právo, by sám a jeho příslušníci rodiny, onemocní-li, dostali bezplatně ošetřování. Povinností nemocenské pojišťovny jest, by hradila tyto výlohy a, pakliže dle zákona nebo nařízení nezaplatila celý výlohy, nemůže to býti na újmu pojištěnci, jenž splnil veškerou povinnost platební, zaplativ předepsané pojišťovací příspěvky. Nemohla tudíž přijíti v úvahu ustanovení §§ 141, 91, 1042 obč. zák., by se ustrojila povinnost hlavy rodiny, by pojištěnec převzal výlohy dalšího ošetření, které pojišťovna nehradí. Zejména an mu zákon tuto povinnost výslovně neukládá. Své povinnosti jako hlava rodiny splnil žalovaný, pojistiv se proti nemoci a zapraviv pojišťovací příspěvky. Odvolací soud uznal podle žaloby. Důvody: Podle § 95 poj. soc. zák. ze dne 9. října 1924 čís. 221 sb. z. a n. má nejen pojištěnec nárok na nemocenské ošetřování, t. j. zdarma lékařskou pomoc, jakož i potřebná léčiva a jiné therapeutické pomůcky pro sebe, nýbrž i příslušníky své rodiny. Pokud se týče léčení a ošetřování ve veřejné nemocnici, rozeznává zákon v §§ 149 a 150, zda jde o pojištěnce samého, či o příslušníky jeho rodiny. O hrazení nákladů za léčení a ošetřování příslušníků rodiny stanoví § 150, že náklady na jich léčení a ošetřování ve veřejných nemocnicích pojišťovny platiti nemusí. Poskytne-li však na poukaz pojišťovny léčení a ošetřování, je pojišťovna povinna nahraditi nemocnici »určitou část« nákladů ve výši, kterou určí ministerstvo veřejného zdravotnictví v dohodě s ministerstvem sociální péče. Co tedy zákon o sociálním pojištění stanoví ohledně třetích osob, může se vztahovati jen na povinné pojištěni ze zákona, nikoliv na případ, pokud třetí osoba ke smlouvě zvlášť nepřistoupila. Nemocnice pokud se týče zemský fond nemá proti nemocenské pojišťovně nárok ani povinnost. Nemocenská pojišťovna zaplatila podle stanov část léčebného za přislušnika rodiny žalovaného, za syna 60 Kč a za manželku 50 Kč, avšak tím uspokojila nárok svého smluvníka, žalovaného, nikoliv však nárok nemocnice. Zbytek léčebného musí hraditi osoby, jež na základě veřejno-právního titulu jsou k tomu povinny, totiž osoby z titulu příbuzenského k výživě povolané, podle § 1042 obč. zák. Názor prvého soudce, že léčebné takto vzniklé musí podle zákona hraditi nemocnice, pokud se týče žalující zemský fond, postrádá oprávněnosti. Podle § 150 cit. zák. není nemocenská pojišťovna povinna, zaplatiti náklady těchto ošetřovacích nákladů za přislušníky rodiny pojištěncovy. Nejsou totiž podle zákona sami příslušníci, pokud se týče pojištěnci ohledně svých příslušníků pojištění co do nákladu na ostatní léčení. Z toho plyne, že pojištěnec v případě ústavního léčení příslušníka rodiny jest podle zákona povinen, náklad tento nahraditi nemocnici, jelikož — jak uvedeno — na tento případ se jeho nemocenské pojištění nevztahuje.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání opřené o dovolací důvody § 503 č. 3 a 4 c. ř. s. vytýká v pravdě napadenému rozsudku jen mylné právní posouzení věci, ale činí tak neprávem, neboť odvolací soud správně vystihl rozdíl mezi předpisy §§ 149 a 150 zákona ze dne 9. října 1924, čís. 221 sb. z. a n. a správně vyložil, že se podle těchto předpisů nemocenské pojištění nevztahuje na ústavní léčení příslušníků pojištěncovy rodiny (§ 96 zák.) a že tudíž náklad s tím spojený, pokud není uhrazen náhradovou částkou určenou ministerstvem veřejného zdravotnictví v dohodě s ministerstvem sociální péče, musí hraditi pojištěnec, pokud jej podle zákona měl učiniti sám. Dovolání se proto odkazuje na správné důvody napadeného rozsudku, jež se plně kryjí se zdejším rozhodnutím uveřejněným ve sb. n. s. pod čís. 11046 a souhlasí se stanoviskem zaujatým ministerstvem zdravotnictví a tělesné výchovy v oběžníku ze dne 26. dubna 1928 č. 12888 otištěném v knize Dr. Jiřího Pleskotá »Zákon o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří« v Praze 1931, str. 194. Dovolání neprávem' odkazuje k zdejšímu rozhodnutí ze dne 4. září 1930 R I 339/30 uveřejněnému ve sb. n. s. pod čís. 10106, z jehož důvodů jest nad veškeru pochybnost jasno, že se nevztahuje na případ, kde ústavní léčení bylo poskytnuto rodinnému příslušníku pojištěnce, nýbrž samému pojištěnci.