Čís. 12591.

Pensijní pojištění.
Podle zákona o pensijním pojištění ze dne 16. prosince 1906, čís. 1 ř. zák. na rok 1907 nepodléhali zaměstnanci státních podniků pensijnímu pojištění. Na tom nebylo nic změněno cís. nařízením ze dne 25. června 1914, čís. 138 ř. zák. Teprve novelou ze dne 5. února 1920, čís. 89 sb. z. a n. byli vyňati zaměstnanci státních podniků z pojistné pensijní povinnosti jen, mají-li normální pensijní nároky, které jsou spojeny s místem jimi zastávaným nebo jsou jim zaručeny po uplynutí stanoveného zkušebního času nebo stanoveného prozatímního opatření.
Příspěvkovou dobu při zaměstnancích státního podniku jest počítati zpět od doby vstupu do zaměstnání podrobeného pojistné povinnosti bez ohledu na to, od kdy vyloučení zaměstnanců státních podniků z pensijního pojištění bylo zrušeno.
(Rozh. ze dne 6. května 1933, Rv I 346/32.)
Benedikt B. byl zaměstnán u správy státních dolů a hutí od 23. srpna 1905 až do své smrti dne 1. června 1926. Státní správa dolů a hutí přihlásila ho k pensijnímu pojištění teprve dne 29. června 1923. Žalobou, o niž tu jde, domáhali se pozůstalí po Benediktu B-ovi na československém eráru, by byl žalovaný uznán povinným uvésti žalobce do stavu, v němž by žalobci byli, kdyby žalovaný byl provedl přihlášku zesnulého k pensijnímu pojištění včas, t. j. nejdéle dne 17. února 1914. Oba nižší soudy uznaly žalovaného povinným uvésti žalobce do stavu, v němž by žalobci byli, kdyby byl žalovaný včas provedl přihlášku zemřelého Benedikta B-a k pensijnímu pojištění, t. j. nejdéle dne 17. února 1914, a přisoudily žalobcům plnění z toho vyplývající.
Nejvyšší soud vyhověl dovolání žalovaného potud, že ho uznal povinným uvésti žalobce do stavu, v němž by byli, kdyby byla žalovaná strana provedla přihlášku zemřelého Benedikta B-a k pensijnímu pojištění včas, to jest nejdéle 16. července 1920.
Důvody:
Dovolatelka vytýká, že nebyla povinna 28. října 1918, po případě 14 dnů po tom, co zvěděla, že zemřelý Benedikt B. není přihlášen, ho přihlásiti k pensijnímu pojištění, poněvadž prý ani za Rakouska nepodléhal Benedikt B. pensijnímu pojištění podle § 1 pensijního zákona ze 16. prosince 1906 čís. 1 ř. zák. z roku 1907, an byl zaměstnancem podniku státního. V, tom má pravdu, poněvadž podle § 1 odstavce 1, poslední věty a odstavce 5, a § 91 zákona o pensijním pojištění ze dne 16. prosince 1906 čís. 1 ř. z. z roku 1907 nepodléhal Benedikt B. jako zaměstnanec státního podniku pensijnímu pojištění. Tento zákon byl změněn císařským nařízením ze dne 25. června 1914 č. 138 ř. zák. nabyvším účinnosti podle čl. V. dnem 1. října 1914 potud, že pensijní pojištění nenastalo samo sebou, nýbrž teprve skutečnou přihláškou, což plyne z ustanovení § 73 odstavec (1) až (3), pro členy revírní bratrské pokladny zejména z § 91 ze slov »sind zu versichern«. Avšak ponechalo v § 2 čís. 5 v platnosti ustanovení o vynětí zaměstnanců státních podniků z pensijního pojištění. A toto císařské nařízení bylo změněno novelou ze dne 5. února 1920 čís. 89 sb. z. a n. jen potud, že v § 2 čís. 3 vyňalo z pojistné pensijní povinnosti zaměstnance státních podniků jen, mají-li normální pensijní nároky, které jsou spojeny s místem jimi zastávaným nebo. jsou jim zaručeny po uplynutí stanoveného zkušebního času nebo stanoveného prozatímního postavení. Naproti tomu bylo ponecháno v platnosti ustanovení § 71 odstavec (1) až (3) a § 91 císařského nařízení, jimiž vznik pojištění jest vázán na přihlášku. A tento zákon nabyl účinnosti podle čl. VII. 1. července 1920. Jest zjištěno, že se zemřelý Benedikt B. stal provisorním důlním dozorcem 3. února 1914 a zůstal již nenapadeným názor nižších soudů, že toto služební zaměstnání jest takové, které podle § 1 odstavce 1 a odstavce 2 a) činilo Benedikta B-a povinným k pensijnímu pojištění. Z toho plyne, ano není dokázáno, že byl ve smyslu § 2 čís. 3 jinak pro případ invalidity zajištěn, že byla správa státního podniku povinna ho podle § 73 nejdéle ve 14 dnech po účinnosti tohoto zákona přihlásiti k pensijnímu pojištění a že tedy tato povinnost jí nastala nejpozději 15. července 1920, čímž by se podle § 73 odstavec 7 počítala příspěvková doba (§ 5) od měsíce, ve kterém pojištěnec vstoupil do zaměstnání podrobeného pojištěni, nehledíc k tomu, byly-li příslušné příspěvky zaplaceny čili nic, to jest od 3. února 1914, takže by byl měl Benedikt B. v době svého úmrtí 1. června 1926 dovršenu čekací dobu 120 příspěvkových měsíců a by by mu podle § 5 odstavce 1 příslušel v době jeho úmrtí nárok na plný invalidní důchod podle § 4 č. 1 a §§ 6 a 8 následkem toho i pozůstalé vdově podle § 12 na polovici tohoto důchodu a pozůstalým dětem na částky v § 16 vytčené. § 73 čís. 7 ovšem neustanovuje výslovně, zda zpětné započtení příspěvkových měsíců od vstoupení pojištěnce do zaměstnání podrobeného pensijnímu pojištění jest počítati zaměstnancům státního podniku i za dobu, kdy z pensijního pojištění byli jako takoví vyloučeni, či jen za dobu, od které bylo vyloučení to zrušeno. Avšak právě proto, že zákon tak nerozeznává, nelze ho jinak vyložiti, než tak, že zpětná doba jest započítatelnou od doby vstupu do zaměstnání podrobeného pensijnímu pojištění bez ohledu k tomu, od kdy vyloučení zaměstnanců státních podniků z pensijního pojištění bylo zrušeno, a poněvadž by opačný výklad vedl k té nesrovnalosti, že by zaměstnanci státních podniků při nedostatku započitatelných příspěvkových měsíců počítaných teprve od doby zrušení výluky z pensijního pojištění, ztratili vůbec nárok na zaopatřovací požitky.

Citace:

č. 12591. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 621-623.