Čís. 12617.

Přihlásivší se dědic, jenž projevil, že dohodou se spoludědici jsou úplně vyrovnány jeho nároky proti pozůstalosti a proti ostatním dědicům, není již účastníkem (§ 6 zák. čís. 100/1931 sb. z. a n.) pozůstalostního řízení, které vyvolali ostatní dědici návrhem, by pozůstalostní soud schválil jejich žádost o poznámku pořadí pro zamýšlené zadlužení pozůstalostních nemovitostí.
(Rozh. ze dne 19. května 1933, R I 383/33.)
Pozůstalostní soud schválil knihovní žádost pozůstalosti po Josefu M-ovi, zastoupené dědici Pavlem a Marií M-ovou, jako správci pozůstalosti o poznámku pořadí pro zamýšlené zadlužení do výše 900000 Kč. Rekursní soud k rekursu Otty M-a napadené usnesení potvrdil.
Nejvyšší soud odmítl dovolací rekurs Otty M-a.
Důvody:
Napadené usnesení, kterým bylo potvrzeno usnesení prvního soudu, napadá stěžovatel dovolacím rekursem s hlediska § 46 odstavec druhý zákona čís. 100/31 sb. z. a n. a uvádí k jeho dolíčení, že napadené usnesení trpí nezákonností a zřejmým odporem se spisy. Leč nejvyššímu soudu bylo si především položiti otázku, je-li stěžovatel oprávněn k dovolacímu rekursu. Podle § 37 uvedeného zákona jest k rekursu oprávněn účastník, který se pokládá za zkrácena usnesením a účastníkem nesporného řízení (v tomto případě pozůstalostního řízení) jest podle § 6 uvedeného zákona ten, kdo může býti rozhodnutím soudu ve svých právech přímo dotčen, nebo kdo uplatňuje právní zájem, by soud učinil nějaké opatření. V souzeném případě se stěžovatel přihlásil k pozůstalosti otcově jako dědic ze zákona bezvýminečně a stal se tak účastníkem pozůstalostního řízení (§ 6 uvedeného zákona a § 120 nesp. pat.). Leč za pozůstalostního jednání ujednal stěžovatel dne 4. srpna 1930 u pozůstalostního soudu dohodu s ostatními dědici Pavlem M-em a Marií M-ovou toho obsahu, že celou pozůstalost po zůstaviteli obdrží do společného vlastnictví dědici Pavel M. a Marie M-ová proti tomu zejména, že vyplatí jemu solidárně na otcovském podílu částku 560000 Kč, načež pak stěžovatel výslovně prohlásil, že jsou touto dohodou úplně vyrovnány veškeré jeho nároky proti pozůstalosti otcově jakož i proti spoludědicům. Tímto prohlášením, že jsou ujednanou dohodou úplně vyrovnány jeho nároky proti pozůstalosti otcově a ostatním dědicům, vyřadil však stěžovatel sama sebe z okruhu osob spadajících pod pojem účastníka pozůstalostního řízení, které by případně po oné dohodě ohledně pozůstalosti jeho otce bylo zahájeno. Od toho okamžiku přestal býti tudíž stěžovatel účastníkem podle § 6 uvedeného zákona pozůstalostního řízení v pozůstalosti jeho otce. Nemohl proto býti považován za účastníka ani v tom řízení, které vyvolali ostatní dědici Pavel M. a Marie M-ová, ježto jim dosud nebyla vydána odevzdací listina, svým návrhem, by pozůstalostní soud schválil jejich žádost za poznámku pořadí (§ 53 knih. zák.) pro zamýšlené zadlužení pozůstalostních nemovitostí do výše 900000 Kč. Neměl proto stěžovatel ani práva, aby byl slyšen o návrhu tom podle § 23 uvedeného zákona, an nebyl účastníkem podle § 6 uvedeného zákona. Není-li stěžovatel účastníkem v tomto dodatečném pozůstalostním řízení, není podle § 37 uvedeného zákona ani oprávněn k dovolacímu rekursu. Jeho dovolací rekurs bylo odmítnouti jako nepřípustný.

Citace:

Čís. 12617.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 669-670.