Čís. 12588.

O »zohyzdění«, zakládajícím náhradní nárok podle § 1326 obč. zák., lze mluviti jen, byla-li poraněním poškozené osobě způsobena trvalá tělesná vada, která může býti na překážku jejímu lepšímu zaopatření z jiných příčin, než právě pro ztrátu a zmenšení pracovní schopnosti.
(Rozh. ze dne 5. května 1933, Rv II 772/31.)
Žalobce byl zachycen a poraněn automobilem řízeným prvým žalovaným a náležejícím druhému žalovanému. Mimo jiné byla mu též zlomena pravá stehenní kost. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na žalovaných náhrady škody za zohyzdění, ježto pravá noha zůstala zkrácena, důsledkem čehož žalobce kulhal, což prý má v zápětí nezpůsobilost k provozování zámečnictví, jemuž se chtěl žalobce věnovati zamýšleným zařízením zámečnické dílny. Žalobce byl vyučen zámečnictví, neprovozoval je však, nýbrž byl zaměstnán u železáren jako kancelářský podúředník. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud přisoudil žalobci 8400 Kč. Důvody: Prvý soud vychází z právního názoru, že podle § 1326 obč. zák. má poškozená osoba nárok na náhradu, byla-li úrazem zohyzděna, zvláště osoba ženská, a bylo-li tím zabráněno jejímu lepšímu zaopatření, a zamítl žalobní nárok z toho důvodu, že u žalobce nenastalo zohyzdění, které by budilo odpor, a nebylo mu ani překáženo v dosažení lepšího zaopatření proti jeho nynějšímu hmotnému a výdělkovému postavení. Než prvý soud neuvážil, že se pro, použití ustanovení § 1326 obč. zák. nevyžaduje, by zabránění v dosažení lepšího zaopatření skutečně již nastalo, a že stačí již možnost, že tato překážka nastati může. Odvolací soud, vycházeje z právního hlediska, že k opodstatnění žalobcova nároku touto žalobou uplatňovaného stačí již možnost právě uvedená, shledává odvolací důvod nesprávného právního posouzení v tomto směru opodstatněným. Rovněž jest podle názoru odvolacího soudu rozsudek prvé stolice pochybený v právním směru potud, že na základě zjištěných a odvoláním nedotčených skutkových okolností, týkajících se následků úrazu žalobcem utrpěného, jež tudíž odvolací soud za své přejímá, bylo jím vyřknuto, že o zohyzdění, které by vzbuzovalo nelibost neb odpor proti žalobci, nelze mluviti proto, že prý kulhavá chůze nemůže u normálního člověka v době poválečné, kdy jest tolik zmrzačených lidí, buditi pocit odporu. V tomto směru jest předem k tomu poukázati, že pojem zohyzdění stanovený v § 1326 obč. zák. jest řešiti věcně i právně jen se zřetelem ke skutkovým okolnostem úrazu a k jeho následkům o sobě a nelze se jím obírati s hlediska poměru tohoto případu ke všeobecným poměrům lidstva nastalým válečnými událostmi. V úvahu přichází jediné okolnost, že zdravotní a tělesný stav žalobcův došel právě úrazem žalovanou stranou z části zaviněným podstatné újmy s trvalými následky. Odvolací soud na základě skutkových okolností, zjištěných prvým soudem, jenž ještě zvláště zdůrazňuje, že se i zkrácení nohy i atrofie svalstva u žalobce od roku 1928 zhoršila, dochází k úsudku, že žalobcovo zranění jest podřaditi pojmu zohyzdění stanovenému v § 1326 všeob. obč. zákona. Jest se tudíž dále obírati otázkou, zda bylo zohyzdění to takového druhu, že mělo v zápětí možnost překaziti žalobci dosažení lepšího zaopatření. Úraz žalobcův má v zápětí jeho nezpůsobilost k vykonávání zámečnického povolání, jež vyžaduje úplné tělesné zdatnosti. Z otevření dílny sešlo jen pro žalobcovo zranění, poněvadž zámečnictví vyžaduje mnoho chození, vzpírání se a lezení po střechách, k čemuž se žalobce stal neschopným. Odvolací soud má za to, že úrazem žalobce byl skutečně tím způsobem poškozen, že přišel o možnost lepšího zaopatření zavedením závodu, jejž se svým bratrem za pomoci svého švagra si skutečně hodlal zaříditi. Jest tudíž vyhověno podmínkám § 1326 obč. zák.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu. Důvody:
Žalobou o niž jde, domáhá se žalobce náhrady za zohyzdění podle § 1326 obč. zák. a uplatňuje žalobní nárok jen s tohoto hlediska. Dovolání žalovaných nelze upříti oprávnění, pokud vytýká podle čís. 4 § 503 c. ř. s., že odvolací soud, přiznav žalobci požadovanou náhradu za zohyzdění, neposoudil věc správně po stránce právní. Dovolání jest přisvědčiti, že jest vykládati ustanovení § 1326 obč. zák. v souvislosti s předpisem § 1325 obč. zák. a podle toho rozeznávati jednak mezi (úplnou nebo částečnou) nezpůsobilostí k výdělku pro následky poranění, kde poškozený má právo žádati náhradu za ušlý, pokud se týče budoucně mu ucházející výdělek (§ 1325 obč. zák.), jednak mezi zohyzděním, jež zabraňuje poškozenému dosíci lepšího zaopatření (§ 1326 obč. zák.). Ze srovnání obou předpisů zákona jde najevo, že o zohyzdění, zakládajícím náhradní nárok podle § 1326 obč. zák., lze mluviti jen tehdy, byla-li poraněním poškozené osobě způsobena trvalá tělesná vada, která může býti na překážku jejímu lepšímu zaopatření z jiných příčin, než právě pro ztrátu nebo zmenšení schopnosti pracovní, a to ve směru, jenž je dosti zřejmě určen běžným významem zákonného výrazu »zohyzdění« (»Verunstaltung). Zákon má při tom patrně na mysli, že i trvalým zohyzděním majícím v zápětí zhoršení vzhledu, třebaže jím o sobě není dotčena pracovní schopnost, přece může býti poškozené osobě znemožněno neb aspoň stiženo v určitých směrech se uplatniti v životě a tím si získati lepší zaopatření. Tomu nasvědčuje i okolnost, že zákon v § 1326 obč. zák. přikládá zohyzdění zvláštní význam u osob ženského pohlaví. Pokud však následky poranění se projevují v úbytku pracovní schopnosti nebo v nezpůsobilosti k určitému povolání z téhož důvodu, lze uplatňovati jen nárok na ušlý výdělek, nikoli však nárok na náhradu škody pro zohyzdění podle § 1326 obč. zák. V souzeném případě jest nesporno, pokud se týče bylo zjištěno nižšími soudy, že žalobce je sice vyučeným zámečníkem, ale již před úrazem i v době Úrazu měl a též po úrazu podržel podúřednické místo v železárnách. Že následkem úrazu utrpěl újmu v tomto svém zaměstnání, sám žalobce netvrdí a žalobní nárok o to neopírá. Naopak bylo zjištěno, že jeho výdělek nejen zůstal neztenčen, nýbrž, že se od té doby zvýšil. Na odůvodněnou žalobního nároku podle § 1326 obč. zák. uplatňuje žalobce jen, že úraz měl u něho pro nastalé zkrácení pravé nohy a ochabnutí (atrofii) svalstva v zápětí jeho nezpůsobilost k vykonávání zámečnictví, jemuž prý se chtěl teprve v budoucnosti věnovati zamýšleným zařízením zámečnické dílny společně s bratrem a jež vyžaduje úplné tělesné zdatnosti, a tím že mu bylo znemožněno dosíci lepšího zaopatření, než má dosud. Tím však žalobce neuplatňuje následky zohyzdění, jaké má na mysli § 1326 obč. zák., nýbrž jen částečné omezení pracovní způsobilosti, neboť nelze říci a ani žalobce netvrdil, že by zjištěné následky úrazu (zkrácení nohy a atrofie svalstva) s hlediska podle § 1326 obč. zák. jediné rozhodného, t. j. pro nevzhlednost tím způsobenou byly překážkou výkonu zámečnického povolání. Z toho plyne, že to, co žalobce ve sporu uplatňuje a co nižší soudy zjistily, neopodstatňuje nárok na náhradu škody podle § 1326 obč. zák.

Citace:

č. 12588. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 614-617.