— Čís. 12477 až 12478 —
412
Čís. 12478.
Zásada druhého odstavce § 496 c. ř. s., podle níž se nelze v novém řízení zabývati novými obranami které dříve nebyly uplatněny, neplatí absolutně a nevztahuje se zejména na obrany, pro něž skutkové předpoklady vznikly teprve po zrušovacím usnesení odvolacího soudu a jež v předcházejícím řízení v prvé stolici nebyly ještě ani skutkově opodstatněny.
Bylo-li řízení ponecháno více než dva roky v klidu, nebylo ve sporu řádně pokračováno (§ 1497 obč. zák.).
(Rozh. ze dne 30. března 1933, Rv II 656/31.) — čís. 12478 —
413
Žalobou, zadanou na soudě dne 27. listopadu 1921 domáhala se žalující firma na žalované zasílatelské firmě náhrady škody, ježto žalovaná neprovedla obstarání zásilky s náležitou péčí. Usnesením odvolacího soudu ze dne 15. února 1927 byl rozsudek prvého soudu zrušen podle § 496 čís. 2 a 3 c. ř. s. Dne 13. června 1927 ponechaly strany řízení v klidu a teprve dne 26. října 1929 navrhla žalobkyně, by bylo pokračováno ve sporu. Ve znovu zahájeném řízení vznesla žalovaná námitku promlčení, jíž procesní soud prvé stolice vyhověl a žalobu zamítl. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Předmětem žaloby podle žalobního tvrzení je nárok žalobkyně na náhradu škody způsobené jí žalovanou tím, že jako zasílatelka převzavši svým jménem obstarání zásilky cisterny petroleje drahou na její účet, neprovedla je s péčí řádného obchodníka, čímž nastalo opožděné dodání zboží. Jde tedy o nárok na náhradu škody po rozumu čl. 380 obch. zák., jenž se promlčuje podle prvého odstavce čl. 386 obch. zák. po jednom roce. Nižšími soudy bylo zjištěno, že žalovaná sice obstarala zásilku cisterny drahou, ale že tak učinila s porušením péče řádného obchodníka, zejména zjistily celou řadu okolností, z nichž usoudily na jej i zavinění. Podle rozsudkových zjištění byla dovolatelce známa výše škody i škůdce nejpozději dne 27. ledna 1921, žaloba byla podána na soud až 27. listopadu 1921. Z procesních spisů vychází najevo, že strany dne 13. června 1927 ponechaly spor v klidu, a že dovolatelka teprve návrhem ze dne 26. října 1929 žádala za pokračování ve sporu. V tomto obnoveném sporu namítla žalovaná promlčení nároku z důvodu projití promlčecí lhůty podle čl. 386 obch. zák. i podle § 1489 obč. zák. V té příčině jde o tři otázky, na jichž vyřešení závisí vyřízení této námitky, a to a) zda mohla žalovaná obranu promlčení vznésti v obnoveném sporu, před nímž předcházelo zrušení rozsudku prvého soudu z důvodu § 496 čís. 2 a 3 c. ř. s. odvolacím soudem, b) zda námitka promlčení je opodstatněna, c) zda a pokud dovolatelka řádně pokračovala ve sporu, když ponechala řízení po drahnou dobu v klidu. K otázce prvé zaujaly nižší soudy kladné stanovisko a s vývody odvolacího soudu v tom směru souhlasí dovolací soud. Podle druhého odstavce § 496 c. ř. s. musí se sice procesní soud obmeziti v případě § 496 čís. 2 c. ř. s. na doplnění těch částí řízení a rozsudku prvého soudu, které jsou vadou stiženy, takže jinaké doplnění je nepřípustné, neplatí tu předpisy § 179 c. ř. s., pokud se týče § 235 c. ř. s., a nelze se také v tomto novém řízení zabývati novými obranami, které dříve nebyly uplatněny. Avšak zásada v druhém odstavci § 496 c. ř. s. vyslovená nemůže platiti absolutně a zejména se nevztahuje na takové obrany, pro něž skutkové předpoklady vznikly teprve po zrušovacím usnesení odvolacího soudu a jež v předcházejícím řízení v prvé stolici nebyly ještě ani skutkově opodstatněny. Správně poukázal odvolací soud na to, že by to nebylo procesně hospodárné, aby se taková nově se vy- — Čís. 12479 —
414
skytnuvší obrana vylučovala z důvodu druhého odstavce § 496 c. ř. s., a aby se tak strana vydávala novému sporu o obnovu podle § 530 č. 7 c. ř. s. Pokud jde o otázku, zda dovolatelka řádně pokračovala ve sporu ve smyslu § 1497 obč. z., je přisvědčili názoru nižších soudů, že tomu tak nebylo, a je za to míti, že žalobkyně nedbala o náležitý postup ve sporu. K ujednání smíru zajisté by byla postačila lhůta tří měsíců, po kterou by byl spor ponechán býval v klidu, obzvláště, když strany podle jednacího protokolu ze dne 28. dubna 1927 již prohlásily, že jednají o mimosoudní vyrovnání, a byla jim pro případ, že by nedošlo k narovnání, k návrhu soudem udějena lhůta jednoho měsíce do 1. června 1927 k písemným návrhům o nových tvrzeních, a lhůta byla pak prodloužena do 30. června 1927. Podle zjištění prvého soudu, jež v odvolacím řízení nedoznalo změny, a jež dovolatelka nenapadá, bylo mezi stranami jednáno o smírné vyřízení věci jen asi měsíc (v září a říjnu 1928). Jestliže tedy dovolatelka nechala řízení v klidu po dva roky, čtyři měsíce a třináct dnů (od 13. června 1927 do 26. října 1929), nelze to právem zváti řádným pokračováním ve sporu ve smyslu § 1497 obč. zák.; nečinnost její měla v zápětí, že přerušení promlčení podáním žaloby se stalo bezůčinným a jest k věci hleděti tak, jako kdyby žaloba nebyla bývala vůbec podána. Tomu-li tak, uplynula od 27. ledna 1921, kdy dovolatelce škoda i škůdce byli známi, do podání návrhu na pokračování ve sporu ze dne 26. října 1929, který by po případě mohl míti význam nové žaloby, i tříletá promlčecí lhůta podle § 1489 obč. zák., a promlčení nastalo (rozh. čís. 4180, 7102, 9046, 9396 sb. n. s.).